Austrálie očima českých přistěhovalců: Škvařilovi

Vlastimil Škvařil do detailu popsal, jak se z Rakouska, kam s rodinou utekl po srpnu 1968, ocitl v Adelaide. Později se přestěhoval do Burnie na Tasmánii, kde žije dodnes:

Rodina Skvařilova na letišti v Adelaide.

„Přihlásili jsme se ve Vídni na policii jako uprchlíci a studovali, jaké máme možnosti. V Evropě jsme zůstat nechtěli. Do Ameriky a Kanady to bylo trochu komplikované, Jižní Afrika a Rhodesie nás moc nelákaly a zbývala Austrálie, která měla velký zájem o pracovní síly. Začali jsme si vyřizovat doklady pro cestu. Peněz jsme měli málo, ale naštěstí jsem našel práci v menší fabrice, uklízet, zametat zem atd. Německy jsem neuměl, ale Rakušané měli pro Čechy sympatie, a tak se snažili pomoci, jak mohli. Po pár týdnech byli jsme přijati do Austrálie a už jenom zbývalo čekat, až bude volné místo v jednom z letadel, které organizovala a platila australská vláda. Nemohli jsme se dočkat, ale všechny lety byly zatím obsazené. Při jedné z častých návštěv na australském konzulátě nám oznámili, že příští let je už zase plný, ale že se občas stane, že se někdo nedostaví. Kdybychom to chtěli risknout a přijeli na letiště, možná budeme mít štěstí. Odvážnému štěstí přeje a tak jsme „spálili za sebou mosty“ a vydali se na letiště. Sami jsme tomu nemohli uvěřit, když nám oznámili, že se pět lidí nedostavilo, a tak nás všech pět nastupovalo do letadla. Náš kamarád Zdeněk, moje žena Jožka, já a naši dva synové, sedmiletý Vlastík a tříletý Petr. Plni očekávání a snů nasedáme 28. září 1969 do letadla Boeing 707 společnosti Qantas. Celkem 168 uprchlíků z Československa se vydává do neznáma, jenom jeden z nás mluví anglicky. O Austrálii nevíme prakticky nic. Jenom to, že je to svobodná země, a to nám stačí. Po mezipřistání v Karáčí a Singapuru jsme se blížili k Austrálii. Dozvěděli jsme se, že za chvíli budeme přistávat v Adelaide. V životě jsme to jméno neslyšeli. Bylo šest ráno, když jsme přistáli. Letadlo zastavilo u budovy Imigračního oddělení. Bylo už světlo, a když jsem se rozhlížel kolem z okna, velice jsem se divil, jak se všem venku kouřilo od úst. Že by tak všichni tak strašně kouřili? To nemůže být pára. Přece jsme v tropech! Tenkrát jsme nevěděli, že tropy jsou na severu Austrálie a ani jsme netušili, jak obrovská je Austrálie a jak rozdílné má podnebí od jihu na sever. Kontrola dokladů a prohlídka celníky proběhly bez problémů. Jako většina kolem nás jsme měli jenom malý kufřík a v kapse 7 dolarů a 50 centů, které jsme vyměnili za těch pár šilinků, které nám zbyly z Vídně. Nasedli jsme do několika autobusů a vyrazili směrem k ubytovnám. Naše skupina, jak jsme později zjistili, mířila do Smithfieldu. Bylo to kolem 70 km od letiště. Cesta vedla místy málo obývanými končinami a k mému zklamání několik ženských v autobuse začalo naříkat: „Do jaké země jsme to přijely?“ Trochu mě to nazlobilo. „Ještě jsme nic neviděli, nikde nebyli a už jste si udělaly názor na Austrálii?“ Bože Bože, to jsou charaktery. Měly zůstat doma, jsem si pomyslel…“

Text připravil Martín Nekola.

Chcete se dozvědět více o Vlastimilu Škvařilovi? Další článek o něm si můžete přečíst na stránkách projektu Czechoslovak Talks.

You're currently offline. | Nyní jste offline.

Kontaktujte Generální konzulát České republiky v Sydney

Kontaktujte Velvyslanectví České republiky v Canbeře