Po komunistickém převratu v únoru 1948 prchaly z Československa tisíce lidí. V nevlídném prostředí uprchlických táborů v Německu, Rakousku a Itálii poté dlouhé týdny a měsíce čekaly na možnost dalšího vystěhování. Vysněnou zemí zůstávaly Spojené státy americké, které však měly velmi striktní imigrační kvóty. Oproti tomu Austrálie se po druhé světové válce prezentovala jako jedna z nejotevřenějších zemí. Tehdy měla jen okolo sedmi a půl milionů obyvatel a cílem vlády v Canbeře bylo toto číslo navýšit více než dvakrát v horizontu jedné generace. V červenci 1945 bylo zřízeno ministerstvo pro přistěhovalectví (Department of Immigration), do jehož čela se postavil Arthur A. Calwell. Vláda připravila smělý projekt lodních transportů, které jen mezi lety 1945-1949 dopravily z Evropy přes 180 000 uprchlíků.
Z tehdejších oficiálních statistik Mezinárodní organizace pro uprchlíky vyplývá, že na prvním místě mezi všemi příchozími zpoza železné opony se značným náskokem vévodili Poláci (68 300), následovali Ukrajinci (22 400), Jugoslávci (26 100), Lotyši (19 600), Maďaři (13 320), Litevci (10 100), Čechoslováci (9 880), Estonci (5 950), Rumuni (2 190), Bulhaři (720), Albánci (240) a národy Sovětského svazu (4 940). Austrálie pochopitelně preferovala lidi zdravé, vzdělané, v produktivním věku. Přednostně šlo o svobodné mladé muže a ženy, případně i sezdané páry s jedním dítětem. Pro doprovázející rodinné příslušníky byla zprvu stanovena maximální věková hranice pětašedesáti let, což vedlo i k tragickým případům, kdy staří nemocní rodiče raději páchali sebevraždy, aby nebyli na obtíž a umožnili tak svým dětem vycestovat za svobodou.
Australští konzulové se rozjeli do uprchlických táborů a aktivně lákali displaced persons do své domoviny, líčící jí v růžových barvách coby prosperující zemi blahobytu, svobody, příležitostí, průmyslu a slunce. Informace v propagačních brožurách, letácích a filmových klipech se leckdy lišily od reality a lidé skutečný stav věcí odhalili teprve, když vstoupili na australskou půdu a nebylo cesty zpět. V táborech však nezaháleli ani spolupracovníci komunistických tajných služeb, šířící poplašné zvěsti, že v Austrálii není práce, dělníci jsou otroky kapitalistů bez jakýchkoliv práv, že příchozí kosí tropické choroby a jedovatí pavouci. Na zájemce čekalo několikaměsíční byrokratické soukolí bezpečnostních prověrek, pohovorů a zdravotních vyšetření. Když uspěli a byli shledání způsobilými (eligibles), odebrali se vlakem do některého z německých či italských přístavů a poté absolvovali šestitýdenní plavbu zaoceánským parníkem na opačnou stranu zeměkoule. První transport, americká loď General Stuart Heintzelman s 843 osobami na palubě, připlula 28. listopadu 1947 do přístavu Freemantle jižně od Perthu. Tam pasažéři přestoupili a pokračovali do Melbourne. Celkem čtyřicet lodí podniklo do prosince 1951, kdy hlavní nápor ustal, sto padesát plaveb.
Nově příchozí absolvovali pobyt v přijímacím táboře Bonegilla, zhruba na půli cesty mezi Melbourne a Canberrou, kde se intenzivně učili anglicky a seznamovali s místními reáliemi. Museli rovněž podepsat dvouletý pracovní úvazek na pozici, kterou jim úřady přidělily. Nezřídka se tedy stávalo, že lékaři a inženýři začínali jako stavební dělníci nebo horníci.
Československá exilová komunita od první chvíle projevovala mimořádnou touhu sdružovat se. Jen do první poloviny 50. let v Austrálii vznikla řada nových krajanských organizací a spolků. Níže čtenáři pro zajímavost naleznou jejich seznam, v závorce místo a rok založení.
- Československý klub v Jižní Austrálii (Adelaide, 1950)
- Československé národní sdružení (Hobart, 1950)
- Ústředí československých demokratických organizací na půdě Austrálie a Nového Zélandu (Melbourne, 1951)
- Československý národní klub (Launceston, 1951)
- Československé národní sdružení (Melbourne, Canberra, 1951)
- Československá demokratická organizace „Pravda vítězí“ (Sydney, 1951)
- Československý klub Queensland (Brisbane, 1951)
- Sdružení lidí dobré vůle (Perth, 1953)
- Výbor demokratických Čechoslováků (Melbourne, 1952)
- Sdružení bývalých politických vězňů (Melbourne, 1953)
- Sdružení bývalých politických vězňů (Sydney, 1954)
- Sdružení univerzitních studentů v exilu (Sydney, 1950)
- Hospodářská Rada svobodného Československa v Austrálii a na Novém Zélandu (Melbourne, 1951)
- Československý skaut v exilu (Sydney, 1953)
- Česká jazyková škola (Melbourne, Adelaide, Perth, 1952)
- České divadlo (Adelaide, Sydney, Melbourne, 1953)
- Klub přátel české literatura (Sydney, 1953)
Chybět pochopitelně nemohly ani tělovýchovné a sportovní instituce:
- Tělovýchovná jednota Sokol (Adelailde, Darwin, Melbourne, Canberra, Sydney, Perth, 1950)
- Československý roel v exilu (Sydney, 1951)
- Fotbalový klub Bohemians (Adelaide, Canberra, 1950)
- Fotbalový klub Slavia Post Melbourne (Melbourne, 1950)
- Hokejový klub Slavonic Bombers (Sydney, 1951)
- Tenisový klub Bohemia (Sydney, 1955)
- Československý volejbalový klub (Melbourne 1951)
- Československá jezdecká společnost (Melbourne, 1954)
Samostatnou kapitolou jsou exilové noviny a časopisy, kterým bude věnován jeden z příštích textů.
Text připravil Martin Nekola
