Čtenářům jistě není neznámý příběh „krále sýrů“ Milana Vyhnálka, který v Burnie na Tasmánii roku 1955 založil a vlastníma rukama také postavil továrnu Lactos. Zanedlouho se stala vůbec největší sýrárnou na jižní polokouli. Málo se ale ví o jeho předchůdci Karlu Vajbarovi (1893-1954), který se sýrařskému řemeslu na ostrově věnoval již od dvacátých let. Svoje zajímavé osudy již mezi válkami na pokračování sepsal pro Československý ústav zahraniční, udržující kontakty s krajany všude po světě.
Vajbar se usadil na Tasmánii v roce 1928, kdy tu žilo pouhých 210 000 obyvatel, z toho asi 60 000 v Hobartu. Průmyslu bylo pomálu, většinou zemědělství, obrovské plochy půdy ležely ladem a zarůstaly kapradím. Hlavním vývozním artiklem byly právě sýry, máslo, vlna a kožešiny (klokani, vačice). Pro československé podnikatele vzdálená neznámá země nenabízela mnoho lákadel. Rodák z Rakvic na jižní Moravě absolvoval mlékařsko-sýrařskou školu v Kroměříži, za první světové války bojoval v řadách legií v Itálii. Po návratu domů pracoval v mlékárnách v Ostravě a Želetavě, kde se seznámil s Ladislavem Veskou, agronomem, který na podzim 1926 odjel z pověření Zemědělské rady v Brně na studijní cestu do Austrálie. Vajbar slyšel zvěsti o skvělých obchodních příležitostech u protinožců a rozhodl se také zkusit štěstí. Jeho první zastávkou bylo předměstí Melbourne, kde koncem roku 1927 otevřel vlastní sýrárnu. Byznys ovšem kvůli nedostatku mléka nešel dle představ a Vajbar se začal poohlížet po něčem jiném. Našel inzerát nabízející opuštěnou rozlehlou farmu (přes 1500 akrů) Myrtle Grove Estate v horách na severu Tasmánie. Celou Austrálii tehdy zasáhla katastrofální sucha a ekonomické krize. Smrtící kombinace pro mnoho přistěhovalců, kteří nadále nedokázali hospodařit a farmy v nehostinných končinách museli opustit.
Veska se po dvouletém pobytu měl zanedlouho vrátit do republiky. Ze Sydney, kde bydlel, navštívil Vajbara, který jej dokázal strhnout pro svůj plán. Společně se vydali na Tasmánii a posledních deset liber zaplatili jako zálohu na nájemném farmy v South Springfield u úpatí hory Mount Maurice. Zpočátku je čekal šok v podobě dvoumetrového kapradí a křovin plných přemnožených divokých králíků. Nastěhovali se do jedné z polorozbořených chýší na pozemku a přemýšleli, jak začít. Požádali paní Plnou, majitelku českého hostince v Sydney, aby jim zapůjčila sto liber, potřebných na nájem.
Než peníze dorazily k právnímu zástupci bývalého majitele a farma spadla české dvojici do klína, trávili čas zabíjením otravných králíků. Stříleli je, chytali do pastí doslova po tisících. Stahovali je z kůže a tu prodávali ve městě na trhu, čímž vydělali slušný obnos. Zároveň v aleji na farmě dozrála lahodná jablka, která rovněž s úspěchem zpeněžili, takže mohli koupit dva koně, krávu, vysekali kapradiny z polí, zorali a oseli. Na úspěchy podnikavců z daleka se brzy zvědavě přicházeli dívat okolní farmáři. Zaujal je Vajbar, který dokázal za hodinu obratně stáhnout z kůže až šedesát králíků i Veska, který získal uznání jako spolehlivý rádce při nemocech dobytka. Záhy měli několik desítek krav a prasat, drůbež, asi dvě stě ovcí a Vajbar se konečně pustil do vysněné výroby sýra. Místní si jej pochvalovali jako znamenitou delikatesu. Vajbar rozjel výrobu ve velkém, otevřel prodejnu v Lancestonu a exportoval produkty i na australskou pevninu. Za tři roky byla farma známá po celé Tasmánii. Přijela sem i Vajbarova sestra z Moravy, vdala se za Vesku a založili rodinu, takže o pokračovatele farmářské tradice bylo postaráno. Také Vajbar se oženil, měl dva syny a zemřel na Tasmánii.
Připravil Martin Nekola
