Jerry Krejzar

Jerry Krejzar podnikal ve farmaceutickém průmyslu, v současnosti pronajímá nemovitosti, je investorem a ředitelem ve firmě Tatra Holdings Pty Ltd. Lyžování a dobrovolnická práce – nejen zábava, ale celý způsob života Jerryho Krejzara.

Přes dvacet let byl členem lyžařské hlídky v zimním letovisku Thredbo. Dnes zde pomáhá jako historik místnímu Thredbo Alpine Museum. Každoročně také vyráží s chutí lyžovat do Sankt Antonu am Arlberg v Tyrolsku. Žije půl na půl v Praze a Sydney.

Narodil jsem se v roce 1944 v pražské Bubenči Pepíkovi Krejzarovi a Zdeňce Procházkové. Trochu náhodné setkání, což po válce zkomplikovalo a změnilo směr života naší rodiny a toho mého obzvlášť.

René Maiselová, dcera učitele ze známé dynastie vlastnící Maiselovu synagogu, byla jedinou přeživší holocaustu a tak trochu způsobila, že se Pepík se Zdeňkou rozvedli. V roce 1948 René emigrovala do Austrálie za svými židovskými příbuznými, kteří tam odešli ž v roce 1938. Jakmile komunisti Pepíkovi sebrali jeho zubařskou ordinaci, neváhal, odstěhoval se za René a oženil se s ní.

Celá rodina pohromadě na křtu Susan – zprava Pepík, René, Zdeňka a Milan (Jerry), Sydney 1953

 

V roce 1950 moje odvážná maminka Zdeňka s tehdy šestiletým mnou utekla skrz železnou oponu do Německa. Jakmile jsem na svobodném Západě uviděl banán, první exotické ovoce v životě, musel jsem ho mít a chudák maminka musela obětovat svoje poslední šperky, aby mi ho dopřála a udržela mě v klidu. Strávili jsme rok v uprchlickém táboře, než jsme se v Janově nalodili na loď Skaubryn (v dubnu 1958 se pak potopila v Indickém oceánu), abychom v prosinci 1951 skončili v Bonegille, velkém přesidlovacím táboře v Austrálii.

V roce 1952 jsme se usadili ve čtvrti Kings Cross v Sydney. Mé pozdní dětství tam bylo plné neklidu. Najednou jsem se ocitl v jiném prostředí a kultuře, musel jsem se přizpůsobit a prosadit se mezi ostatními. Maminka se znovu vdala, za Čecha Miloše Rosenbauma.

Obě naše rodiny se brzy zase potkaly. V roce 1953 se narodila otci Pepíkovi a René moje nevlastní sestra Susan. Frederick Epstein byl váženým generálním ředitelem společnosti Honeywell Inc. Když do Austrálie v roce 1965 dorazil jeho synovec Freddie Neumann, newyorský módní fotograf, René se do něj zamilovala, opustila otce Pepíka, doslova unesla dvanáctiletou sestru a utekla s ní do Ameriky, aby si Neumanna vzala.

Pepík s dětmi Milanem (Jerrym) a Susan, 1959

 

Pepík si otevřel zubařskou praxi, ale ošetřoval primárně české emigranty. Anglicky uměl jen trochu a neměl řádnou lékařskou registraci. Přesto dokázal vyrobit kvalitní porcelánové náhrady a zlaté korunky, které tehdy v Austrálii nebyly téměř k vidění. Jedna taková dodnes zdobí mojí zadní stoličku. Pepík byl za svůj život ženatý celkem čtyřikrát a zemřel roku 1971 v osmapadesáti letech. Dceru Susan již nikdy neviděl. Ta se živila jako učitelka francouzštiny a dnes si na Floridě užívá zaslouženého důchodu.

Když mi bylo dvanáct a měl jsem nastoupit na internátní školu, byl jsem zakřiknutý a mrzutý. Mé jméno Milan všem jasně říkalo, že patřím mezi wogs (přistěhovalci). Abych se toho stigmatu zbavil, přejmenoval jsem se na Jerry. V roce 1961 maminka Zdeňka a její muž Miloš otevřeli Elysee, jednu z prvních kaváren v centru Sydney a později, v roce 1971, Miloš získal licenci na prodej značky prvotřídního vína Penfolds a otevřel první vinárnu v Cremorne, Milos´s Winehouse.

Rok 1969 byl výjimečný. Oženil jsem se se skvělou australskou dívkou Penny, se kterou žiji dodnes, a začal jsem budovat kariéru ve farmaceutickém průmyslu. Když jsem po pětatřiceti letech odešel, rozhodl jsem žít v Praze. Důvod neměl co dělat s politikou, bylo v tom něco magického, možná osobní touha nasát styl života, který jsem býval mohl žít, a vypátrat ztracené příbuzenstvo. Rodný list vydaný za nacistického protektorátu se ukázal jako neocenitelný pro urychlení byrokratického procesu za získání mého českého občanství.

Náročné hledání příbuzných trvalo dlouho. Mlhavě jsem si pamatoval sestřenice Jiřinu a Helenu, se kterými jsem si hrál jako malý před otcovou zubní ordinací na Vinohradech. V roce 2005 jsem je konečně našel. Mladší Helena se starala o mou tehdy dvaadevadesátiletou tetu Běloslavu v Semilech. Překvapivě vůbec netušila, že její bratr Pepík již dávno zemřel v Sydney. V srdci měla celoživotní zlobu. Pepík totiž opustil svou první manželku Annu v Brandýse nad Labem v roce 1944 kvůli mojí mamince a protože jsem se narodil já. Během prvního setkání ho proto teta Běloslava začala proklínat. Zemřela pokojně ve svých sto letech. Postupem času jsem se spřátelil s ní i jejími dětmi a vnoučaty a cesta ke znovunabytí vlastní identity se naplnila. Měl jsem štěstí, že jsem mohl opět žít ve svobodném a demokratickém Česku.

Článek připravil Martin Nekola.

You're currently offline. | Nyní jste offline.

Kontaktujte Generální konzulát České republiky v Sydney

Kontaktujte Velvyslanectví České republiky v Canbeře