René Jež

„Přišel jsem z Olomouce, kde jsem byl v projekci hutních pecí. Byl jsem sportovním referentem a začal jsem mít problémy v rámci normalizace. Dcera se nedostala na univerzitu, tak jsme odešli do Austrálie. Myslím, že jsme byli jedna z takových nejšťastnějších rodin, co se týče začátku. Za tři měsíce jsme si koupili domek, já jsem nastoupil za měsíc na ministerstvu v projekci. Manželka získala místo ve výzkumném ústavu a za dva roky se dcera kvalifikovala na universitu.
Do Besedy jsem se dostal poměrně pozdě. Dostal jsem se do výboru a od té doby pro něj pracuji, snažíme se navázat spolupráci s mladými, to začíná být trošičku kritická záležitost.“

René Jež (30.8.1929 – 1.1.2021), úryvek z knihy Austrálie – můj nový domov Jana Kratochvila

 


René Jež o emigraci do vzdálené Austrálie v 9. dílu cyklu Embassy Talks.

 


Jak jsem se seznámil s Reném Ježem

Kdysi v první půlce minulého století jsem potkal v Praze na ulici tři spolužáky a přidal jsem se k nim když mi řekli, že se jdou přihlásit za členy zrovna po válce nově obnoveného Českého národního aeroklubu, někam do staré kapslovny na Žižkově.

O letectví jsem měl mohutný zájem asi od tří nebo čtyř let, kdy mi s velkým rachotem proletěla nad hlavou stihačka.  Bydleli jsme tehdy v erárním baráku ČSD přes koleje od nádraží blízko státních hranic.  Jak jsem si později uvědomil, pilot nás neletěl zrovna bránit proti nepříteli, ale přečíst si na nádraží, kam se to ztratil.

První, s kým jsme se seznámili v kapslovně, v klubovně a dílně žižkovské odbočky aeroklubu byl René Jež, v plné práci na opravě po Němcích zděděného kluzáku.  Podle přízvuku jsme usoudili, že do Prahy přišel z daleka, až zpoza moravských hranic, kde místo elektrik jezdí po ulicích jakési šaliny.  Seznámil nás s místní situací a s popisem, jak se “líce” na větroních v Medlánkách.  Abychom byli zařazeni do plachtařského kursu, museli jsme si také odpracovat nějaké hodiny v dílně, kde pilný René trávil většinu svého času mimo školu.

Kýžený okamžik nastal 27. prosince 1945 na zabláceném kopci v Kyjích u Prahy, kam jsme vytáhli kluzák ŠK38 a kde jsme, René i já, absolvovali po startu gumovým lanem naše první lety v trvání 10 nebo 11 vteřin.  Do konce zimních prázdnin jsme nalétali každý 8 minut!  Vše vlastně proti platným předpisům, protože nám nebylo ještě šestnáct. Soboty, neděle roku 1946 a léto 1947 jsme spolu s Reném jezdili po Čechách a sháněli, kde bychom si mohli zalétat:  Přestavlky, Raná, Točná u Modřan, Letňany, Chlum u Čerčan, Karlovy Vary, Hodkovice.  To už jsme startovali na navijáku, ale museli jsme ze začátku vždy někde sehnat na černo láhev nedostatkového benzinu.  Nejlíp jsme pořídili v Kralupech. To už jsme měli dobré letové výsledky a od MNO jsme dostali poukázky na starty aerovlekem.

V roce 1947 se ukázalo, jak rozhodující byla pro celý můj život moje tvrdohlavost, s kterou jsem si v dětství vynutil, že mě pustili do školy o rok dříve.  Byl to totiž poslední rok, v němž jsem na přijetí do Letecké vojenské akademie ještě nemusel mít souhlas nějaké baby uliční důvěrnice, takže jsem se musel rozloučit s René Ježem, který šel do školy v šesti letech a neměl ještě po maturitě.  Dostal se do LVA o pár let později a připsal mi o tom poznámku v dopise mých rodičů. To už jsem byl v Austrálii, stíhaný vojenským prokurátorem.

René to dotáhl to v čs. letectvu asi na nadporučíka než ho také soudruzi vyhodili a příští dopis od něho mi přišel do Canberry o mnoho let později z Indie, kam byl poslán jako technik.  Nebylo v té době těžké zařídit, aby se i s rodinou dostal do Austrálie, ale problém byl jak převést rupie, které si vydělal v Indii, na australské dolary.  Naštěstí moje Helenka pracovala v CSIRO výzkumáku, odkud se zrovna chystal jeden z jejích kolegů odjet na stáž do Indie a přemluvila ho, aby si peníze před odjezdem neměnil, že mu dá rupie náš přítel René v Indii v lepším kursu a dolary si vyzvedne od jeho rodiny v Canbeře.  Já jsem v té době měl jako státní zaměstnanec dobré vztahy k dvěma šéfům v mém předešlém působišti, tak jsem je navštívil.  Řekl jsem jim pravdivě, že za několik dní přiletí do Canberry můj velmi nadprůměrně pracovitý kamarád, kterého znám od patnácti let, má maturitu na průmyslovce, takže může začít pracovat na fleku bez zaškolování jako kreslič a René nastoupil do práce v pondělí po příletu.

René, Dana a Alena bydleli prvních několik týdnů u nás, než René našel a koupil nový, téměř hotový domek, obrousil a nalakoval v něm podlahy a dokončil co bylo nutné.

Po celý svůj život byl René Jež velmi činný a nikdy svému národu neudělal ostudu.  O jeho české rehabilitaci a povýšení jsem se již nedávno zmínil v článku o Bélovi Rohálovi-Forsterovi. 

Náhlá smrt Reného Ježe 1. ledna 2021 mi bolestně připomněla, že doba, v níž umírali moji věkově starší, staří přátelé, skončila.

Václav Chadim, Canberra,  31.1.2021


René Jež… co dodat, stačí to jméno. Za svůj život jsem poznal jen málo tak skvělých lidí jako byl René. Kamarádili jsme spolu přes 25 let. Spojovala nás hlavně rybářská vášeň při lovu pstruhů na umělou mušku. Sjezdili jsme kus světa při hledání těch nejkrásnějších řek a jezer. Ať to byl Nový Zéland, Švédsko, Anglie a samozřejmě Čechy a Slovensko. To se nedá popsat pár větami, pstruzi pro nás byli celý život. Spíše to byl životní postoj. René byl o 20 let starší, neuvěřitelně skromný přítel na kterého budu vždy vzpomínat s láskou. Hodně mi chybíš chlape. Ta díra se už asi nikdy nezaplní. Nechce se mi říkat:“ Nejsou lidi“, ale je to tak. Nějak moc ubývá těch pravých mužů. Víc už nemá cenu psát, je mi smutno.

Ivo Knákal, Praha 31.1.2021


Rene was a remarkable man and influenced many people during his long and eventful life. I may be one of those fortunate individuals.

 

I saw Rene and his family for the first time in 1972 in Uriarra Forrest. We met many times afterwards. Rene taught me flying gliders (ANU Gliding Club; 1972-1974), helped me to fix my first Holden, we went fishing and skiing together and I got a lot of advice from him on how to keep tropical fish in aquarium. Later, when I lived in Europe, he and Dana visited me in Switzerland to check on how well I manage my fish tank. When I told my sister in Zurich about Rene and what his life story was, she said ‘nomen omen’ and gave her son (born in 1980) middle name Rene, to give him a good start in the life. I have very strong personal memories of Rene, I owe him for quite a lot in my life and I will miss him.

Vladimir Balcar, Sydney, 2.2.2021


René Jež byl pro mnoho lidí velkou inspiraci a přítelem, který vždy uměl přispět dobrou radou. Strávil jsem s ním nespočet chvil při debatách o všem možném, nacházel u něho útočiště, kdykoliv jsem se potřeboval někomu svěřit… bral život s nadhledem jemu vlastím, mnoho lidí ovlivnil, předal jim nespočet zkušeností, sdělil jim své myšlenky a odešel… v srdci máme smutek ale zároveň nás naplňuje radost z jeho dlouhého a do posledních chvil naplno žitého života. Nikdy nezapomeneme. 

Přítel Milan Bušek


René v dobré společnosti na letišti ve městě Christchurch. Zdroj: Ivo Knákal
René s potočákem. Zdroj: Ivo Knákal
René s Romanem a Ivem. Zdroj: Ivo Knákal
René na jižním ostrově Nového Zélandu. Zdroj: Ivo Knákal

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud byste chtěli přispět nějaká slova o Reném, napište nám, prosím, na [email protected]

Češi v Austrálii

Oslavenec Jan Novák

V souvislosti s aktuální oslavou fantastických stých narozenin lyžaře Franka Příhody se sluší udělat malou exkurzi do historie a připomenout jiného významného krajana v Austrálii, který disponoval darem

Chci si přečíst »

You're currently offline. | Nyní jste offline.

Kontaktujte Generální konzulát České republiky v Sydney

Kontaktujte Velvyslanectví České republiky v Canbeře