Rozhovor s překladateli básnické sbírky Jiřího Ortena Elegie

Rozhovor s Alexem Skovronem a Josefem Tomášem, kteří nedávno spolupracovali na překladu zvláštního česko – anglického vydání básnické sbírky Jiřího Ortena Elegie.

Alex Skovron

Alex Skovron se narodil v Polsku v roce 1948, krátce žil v Izraeli a ve věku téměř deseti let emigroval s rodiči do Austrálie. Rodina se usadila v Sydney, kde vyrostl a dokončil studium. Od počátku sedmdesátých let pracoval jako editor pro vydavatele knih v Sydney a (po roce 1980) v Melbourne. Jeho poezie vycházela v Austrálii i v zámoří a za svou tvorbu získal řadu významných ocenění. Poslední z jeho básnických sbírek Směrem k rovníku: Nové a vybrané básně (2014) byla zařazena do užšího výběru pro literární cenu předsedy vlády. Skovronova sbírka povídek Muž, který ulehl do své postele (2017) a jeho novela Básník (2005) byly publikovány v českých překladech; Podkroví, výběr jeho poezie přeložený do francouzštiny, byl vydán v roce 2013 a dvojjazyčný svazek čínských překladů, Vodní hudba, v roce 2017. Jeho práce byly přeloženy také do holandštiny, makedonštiny, polštiny a španělštiny. Uspořádal rovněž řadu veřejných čtení v Číně, Srbsku, Indii, Irsku, Makedonii, Portugalsku a na ostrově Norfolk.

Josef Tomáš

Josef Tomáš se narodil v Poličce v roce 1933, střední školu dokončil v roce 1952 a v roce 1957 získal titul strojní inženýr na Technické univerzitě v Praze. Od roku 1957 do roku 1962 byl docentem v Liberci a poté do roku 1968 působil jako vědecký pracovník na Slovenské akademii věd v Bratislavě. V roce 1966 mu byl udělen titul kandidáta technických věd za výzkum v teorii nelineárních vibrací na Akademii věd ČR. Poté, co emigroval do západního Německa v roce 1968, dva týdny po sovětské okupaci své země, nastoupil na stipendium Alexandra Humboldta (1968–70) na Technické univerzitě v Karlsruhe a následně (1970–71) vyučoval jako docent na University of Florida, Gainsville, USA. Po návratu do západního Německa pracoval jako výzkumný pracovník ve společnosti Volkswagen ve Wolfsburgu (1971–76) a poté, co se přestěhoval do Austrálie, byl jmenován profesorem strojního inženýrství na RMIT v Melbourne (1976–93). Od roku 1993 do svého odchodu do důchodu v roce 2010 byl majitelem a ředitelem společnosti Advea v Melbourne.

Kolik jazyků znáte?

Alex:

Narodil jsem se v roce 1948 v Polsku a strávil jsem tam většinu svého dětství, takže mým prvním jazykem byla polština. Když mi bylo osm, emigroval jsem se svými rodiči do Izraele, kde jsem rychle pochytil hebrejštinu. O něco víc než jeden rok později jsme se přestěhovali do Austrálie a vše převzala angličtina. Jednou jsem někde poznamenal, že během osmnácti měsíců jsem chodil do školy na třech kontinentech ve třech kulturních oblastech a s třemi velmi odlišnými jazyky, z nichž dva jsem se musel učit od samého začátku. Stále mluvím polsky, ale jen na běžné úrovni, a má kdysi plynná hebrejština upadá anebo spí.

Jazyk mě vždy vzrušoval. Na střední škole jsem měl francouzštinu, němčinu a latinu, plus dva roky francouzštiny na univerzitě. Mohu tak velmi nedokonale hovořit francouzsky a v menší míře německy. Stejně jako u jiných jazyků je pro mě snadnější číst italsky než italsky mluvit (i když se snažím v obou případech zlepšit); a rozumím trochu jidiš, ale nemohu tvrdit, že jím mohu mluvit. Jako editora mě vždy těšila práce na rukopisech, které mi umožňovaly využít svůj zájem o jazyky.

Josef:

Narodil jsem se v Československu v roce 1933, takže můj mateřský jazyk je čeština. Československo vzniklo jako nová země po skončení první světové války v historických hranicích českého království, ve kterém však byla téměř třetina obyvatel Němci. Od března 1939 do května 1945 bylo Československo začleněno jako protektorát do Německé říše a některé školní předměty byly vyučovány v němčině. Ihned po osvobození bylo studium německého jazyka zakázáno. V únoru 1948 si komunisté zajistili absolutní moc a prakticky začlenili mou zemi do Sovětského impéria. Ruština se nyní stala povinným jazykem ve školách na všech úrovních. Takto dodnes dokáži bez velkého úsilí komunikovat v obou těchto jazycích.

Angličtinu jsem se začal učit brzy po komunistickém převzetí moci v mé zemi v roce 1948, a to soukromými lekcemi, abych byl dobře vybaven pro nový život na Západě, kam jsem vždycky plánoval útěk. Musel jsem čekat dvacet let, až do tzv. Pražského jara roku 1968, kdy byla neproniknutelně uzavřená hranice se Západem několik měsíců otevřena, než ji sovětská invaze znovu uzavřela. Takže moje angličtina měla dost času na to, aby se stala plynnou.

Z jakých jazyků jste překládali?

Alex:

Vlastně jsem toho přeložil velmi málo. Moje další sbírka poezie bude zahrnovat (z italštiny) moji verzi prvního zpěvu Božské komedie a (ze španělštiny) sonet Jorge Luís Borgese, jeden ze tří jeho sonetů, které jsem přeložil. Patří sem i zvláštní báseň z francouzštiny a polštiny. Moje práce s českou poezií s Josefem Tomášem, jak je popsáno níže, však byla zcela jiného řádu.

Josef:

Básně z češtiny do angličtiny zahrnují: Jiří Orten Elegie (2019); Vladimír Holan Sen (má vyjít v roce 2020), Zdi (2012), Ale je hudba (2011) a Bolest (2010); a moje dvě sbírky Návrat Anežky Přemyslovny (má vyjít v roce 2020) a Svět v ústech (s mou dcerou Katarínou, 2000).

Prózu z angličtiny do češtiny: Alex Skovron Muž, který ulehl do své postele (sbírka příběhů, 2019) a Básník (novela, 2014); Michael Heap Teorie duše. Věčné sebeuvědomování (2013); John Updike Augustinova konkubína (povídka, 2016); C.M. Kornbluth Malá černá brašna (povídka, 2014); Paul Davies a Phillip Adams Velké otázky (esej, 2015). Všechna tato díla byla přeložena ve spolupráci s českou lingvistkou a překladatelkou Hanou Tomkovou. (Více o ní později.)

Co vás přimělo k tomu, abyste spolupracovali?

Alex:

Abych objasnil povahu své role: nebyl jsem primárním překladatelem – tento úkol byl v působnosti Josefa. Je básníkem ve svém rodném jazyce a s jeho jménem je spojeno velké množství práce; jeho angličtina, i když výborná, není jeho mateřským jazykem a do překladů české poezie do angličtiny se pustil v poměrně zralém věku. Když se Josef rozhodl přeložit všech devět Ortenových Elegií za účelem dvojjazyčného paralelního vydání, rozhodl se také hledat a spolupracovat s anglickým básníkem, který by mohl pomoci vytříbit a zdokonalit jeho překlad, aby co nejvěrněji zachoval skladbu, zobrazení a muzikálnost Ortenova mistrovského díla. Josef se mnou navázal kontakt v roce 2013 na návrh jiného básníka a za krátký čas jsme spolu začali spolupracovat.

Znalost mého vlastního prvního jazyka, ačkoliv je to polština a ne čeština, byla velmi užitečná díky určitým podobnostem mezi nimi – pomohlo mi to ‚vyladit‘ Ortenovu prozódii a rytmy. Josef a já jsme si vytvořili úzký vztah, tak jak jsme pomalu postupovali – řádek po řádku, verš za veršem, báseň po básni – pozoruhodnou krajinou devíti Elegií. Byla to pro mne náročná, poutavá a hluboce uspokojivá zkušenost.

Josef:

Extrémní rozdíly mezi češtinou a angličtinou vyžadují dokonalou znalost jazyka, do kterého se překládá. Překladatel zde čelí rozsáhlé slovní zásobě angličtiny a gramatické složitosti češtiny. Měl jsem štěstí, že jsem měl na jedné straně Alexe Skovrona, s jeho rozsáhlými praktickými zkušenostmi jako editora a hodně publikovaného spisovatele poezie a prózy v angličtině; a na druhé straně pomoc Hany Tomkové (v Praze), profesionální překladatelky románů a povídek do češtiny, s řadou publikovaných překladů.

Co vás přitahovalo zejména k Ortenovým Elegiím?

Alex:

Další dvě statě jsou pro Josefa, protože jsem před naší spoluprací o Ortenovi nic nevěděl.

Josef:

Proč jsem si vybral Ortena z mnoha známých českých básníků? Na konci svých středoškolských studií v roce 1952 jsem o jeho existenci neměl ani tušení; naši učitelé se o něm nezmínili jediným slovem. Bylo to pro mě neuvěřitelné překvapení, když jsem brzy po svém příjezdu do Prahy (kde jsem koncem léta téhož roku zahájil studium strojního inženýrství na Technické univerzitě), objevil Jiřího Ortena v knihovničce svého přítele Karla Růžičky. Naším společným zájmem byl basketbal; po příjezdu do Prahy jsem hrál v jeho týmu. Jednoho dne po tréninku mě pozval do svého domu (do bytu, který sdílel se svou ženou a rodiči). Když jsem si prohlížel tituly v malé knihovničce, zaujala mě jedna kniha: Deníky Jiřího Ortena. Nikdy jsem to jméno ani neviděl ani o něm neslyšel, a tak jsem začal knihou listovat a první báseň mě okamžitě fascinovala. Zeptal jsem se, jestli si mohu knihu půjčit. Četl jsem ji znovu a znovu, možná dva roky.

A je rok 1952. Monstrproces s komunistickými vůdci je ve finále: reproduktory ve dne i v noci křičí, davy jsou burcovány, aby skandovaly smrt zrádcům. A ve škole máme dvakrát týdně hodinu povinného předmětu marxismu-leninismu, uvedeného na rozvrhu jako ‚Diskuse‘! Ale pokaždé, jakmile je moje přítomnost zapsána, zmizím, protože mám na mysli svého nejbližšího přítele Jiřího Mráze, který rok předtím, ve věku 19 let, byl odsouzen k patnáctileté tvrdé práci v uranových dolech v Jáchymově, kde jsem ho dvakrát navštívil… *Viz dodatek k českému překladu na konci.i

Taková byla atmosféra, ve které jsem četl Ortenovy deníky – četl jsem je jako posedlý. Oživilo to moje stále čerstvé vzpomínky na náhlé zmizení některých mých židovských spolužáků, jako by je najednou pohltila země; a o několik let později na transporty židovských vězňů na otevřených vlakových vagonech v mrazivém lednu 1945. Není proto divu, že jsem skončil v hluboké depresi, která se mne držela po více než rok – a že život jako by pro mne ztrácel veškerý význam. Řadu Ortenových básní jsem se naučil nazpaměť a většinu z nich stále ještě dokážu přednášet.

Můžete nám říci více o Ortenovi samotném a jeho významu jako básníka?

Josef:

Orten pro mě představuje tragédii českého národa, kde po staletí spolu žily tři národnosti: Češi, Němci a Židé. Ortenovo pravé příjmení bylo Ohrenstein, protože jeho předci se považovali za Němce, jako například o generaci starší Franz Kafka. Jiří Orten se však narodil v novém českém státě – Československu – a patřil k první židovské generaci, která hovořila a psala česky. Kdyby nebyl náhodou zabit, pravděpodobně by zahynul v Osvětimi. V letech 1939-45 nacisté zavraždili více než 100 000 českých a slovenských Židů a po válce čeští komunisté vysídlili přes tři miliony Němců. Takovou náhlou a radikální změnu populace země pociťuje dodnes, a to jak ve svém kulturním, tak v politickém životě.

Můžete nám poskytnout představu o tom, jak vaše spolupráce funguje v praxi? Například, kdybyste měli několik dní na překlad básně, jak by vypadaly?

Alex:

Za předpokladu, že původní báseň je v češtině, nejprve bych od Josefa získal jeho anglický překlad a pečlivě si ho přečetl, označil všechna slova, výrazy nebo představy, které se mi nezdají anebo o kterých chci diskutovat. Potom bych se posadil s Josefem před počítač, s hrubým překladem na obrazovce před námi a původní českou básní vedle nás a postupovali bychom řádek po řádku, rozebírali bychom všechny moje dotazy a zároveň si vysvětlovali celou báseň v detailu. Přitom se tu a tam dohodneme na určitých prozatímních změnách nebo si do dokumentu poznamenám několik alternativních řešení k pozdějšímu posouzení. Jakékoli strukturální nebo formální problémy, jako jsou čárky, metrum a rým, jsou diskutovány a naše rozhodnutí pak pozměněna nebo potvrzena.

V tomto bodě, vyzbrojen informacemi, které potřebuji, se rozejdeme, abych mohl strávit čas sám a pracovat nerušeně na problémech, které je třeba vyřešit: (1) pokusit se co nejpřesněji vyjádřit původní záměr básně, její smysl, její užívání metafor a (což je rozhodující) její hudebnost; a (2) pokusit se zajistit, aby překlad fungoval hladce (v slovní zásobě, syntaxi, rytmu, spádu událostí) jako báseň v angličtině. Obvykle – stejně jako jsme to dělali v případě Ortenových Elegií – se snažím replikovat rýmy, a kde je to vhodné, i metrické schéma originálu. Vše je bráno v úvahu, snažím se o překlad, který je co nejvěrnější původnímu, ale zároveň dokáže existovat sám o sobě v angličtině jako úspěšná báseň.

Josef:

Alex odpověděl na tuto otázku za nás oba. Jen bych dodal, že jsem vždy trval na tom, aby se rýmování zachovalo, když původní báseň byla rýmovaná.

Dokončili jste také anglický překlad Josefovy vybájené oslavy Prahy, Návrat Anežky Přemyslovny, stejně jako české překlady Alexovy novely Básník a jeho sbírky povídek Muž, který ulehl do své postele. Jak se vám pracovalo v obou jazykových směrech?

Alex:

Naše práce na sbírce Návrat Anežky Přemyslovny byla v zásadě podobná postupu u Ortena, i když byla jednodušší, protože jazyk Anežky je jednodušší a verš je volný, nesvázaný rytmem a rýmem. Co se týče mé vlastní novely a povídek, musel jsem překladateli do značné míry důvěřovat a můj příspěvek se pak soustředil na diskusi a řešení konkrétních bodů, které Josef potřeboval objasnit; plus (důležité) zdůraznění určitých slov, frází a metafor, které byly kulturně specifické a o kterých jsem věděl, že by byly pro české čtenáře obtížné přeložit (viz několik příkladů v Josefově další odpovědi). Samozřejmě také existovala otázka zpracování různých registrů vyprávění a dialogu napříč sbírkou příběhů.

Pokud jde o odhad mého širšího pochopení Josefova překladu, často jsem ho požádal, aby mi přečetl určitou pasáž, abych mohl slyšet rytmus a spád prózy v češtině ve srovnání s mým originálem. Ale toto může být l otázka spíše pro Josefa.

Josef:

Bylo to fascinující a intelektuálně velmi náročné, neboť angličtina a čeština stojí na opačných koncích jazykového spektra: angličtina jako extrémně analytický jazyk a čeština jako velmi syntetický.

Ortenovy rýmované básně jsou psány v alexandrinech, dvanáctislabičných řádcích, které se z nějakého důvodu v anglické poezii zřídka používají. Proto jsem nejdříve, než jsem začal s překladem, studoval, jak angličtí překladatelé zacházeli s typicky francouzským ‚ alexandrinistou‘ – Racinem – a vždy to bylo v pentametru. A tak jsem před-přeložil Elegie pro Alexe v pentametru, o dvě slabiky kratším, než je originál. Je třeba zmínit se i o další důležité skutečnosti: protože v angličtině je tolik slabik ‚vyplýtváno‘ na neurčité a určité členy, je opravdu obtížné udržet rým a rytmus, a přitom zachovat smysl. Na druhé straně překlad v dvojjazyčných paralelních vydáních působí obtíže, i pokud jde o udržení stejného počtu řádků.

Při překladu prózy z angličtiny do češtiny mi velmi pomohla Hana Tomková, profesionální překladatelka z albánštiny a francouzštiny, která mluví plynně anglicky – působila několik let jako korespondentka Československé tiskové kanceláře v Nairobi v Keni. Její znalost češtiny byla neocenitelná, když bylo třeba nalézt nejvhodnější český výraz pro anglický idiom, nebo při nutném přeskupování české věty se současným zachováním obsahu a smyslu anglického originálu.

Jeden charakteristický příklad se týká názvu Alexovy knihy povídek Muž, který ulehl do své postele. Náš ‚zápas‘ o vhodný český překlad anglického originálu byl tak intenzivní, že celý projekt byl opožděn o několik týdnů. Hana naprosto odmítla můj překlad, který jsem já samozřejmě považoval za nejlepší, a trvala na tom, že i když byl jazykově správný, byl tak archaický, že čtenáři by mu určitě nerozuměli, zatímco její verzi chyběl odstín a jemná dvojznačnost anglického idiomu. Nakonec jsme dospěli k přijatelnému kompromisu.

Několik dalších příkladů potenciálních úskalí překladu anglických idiomů: Jak by se měla překládat ‚sestava pro první test‘ (obyčejný kriketový výraz) nebo ‚dědečkovy hodiny‘ nebo ‚walkathon‘? Dokonce i nevinná fráze ‚vařil konvici‘ (postavil na čaj) dokázala vyvolat neočekávané veselí.

Ovlivnila vaše vlastní poetická praxe vaši překladatelskou praxi?

Alex:

Jako redaktor, který pracuje s jazykem v mnoha variantách po více než padesát let, jsem vždy tvrdil, že moje editování jiných spisovatelů a moje vlastní psaní (ať už poezie, nebo prózy) nemohou jinak než se vzájemně obohacovat v obou směrech, i když profesionálně vzato jsou to dvě rozdílné činnosti. Totéž lze říci o překládání, kde jsou všechny zdroje cílového jazyka využity pro vyhledávání nejvhodnějších a nejuspokojivějších řešení mezi řadou často velmi trnitých otázek plných všech možných pastí. Vyžaduje to disciplínu, soustředěné myšlení, ale též pružnou a vynalézavou otevřenost k možnostem, které každý kousek daného díla nabízí. Praxe poezie zahrnuje podobně intenzivní střetnutí s tím, co je možné vytvářet – kromě toho, že jak ‚zdrojový jazyk‘, tak ‚cílový jazyk‘, mohu-li se tak vyjádřit, se prolínají; a odněkud zevnitř oné protikladnosti se může vynořit ono jedinečné tajemství, které se nazývá poezie.

Josef:

Vůbec ne, protože jsem začal psát básně ve věku 47 let a pokračoval jsem v tom jen dvacet čtyři let – včetně osmileté přestávky uprostřed, když jsem psal v angličtině pod vedením zesnulého australského básníka Philipa Martina v letech 1986-89. Během této doby jsem nepřekládal a nezačal jsem dříve, dokud jsem úplně nepřestal psát básně v češtině.

Už jste uvažovali o společném psaní poezie?

Alex:

V jistém smyslu jsou naše překlady jakýmsi druhem tvůrčí spoluúčasti, protože vytváříme (znovu) něco, co dříve neexistovalo! Ale přísně řečeno, ne: naše spolupráce na Ortenovi, Anežce a Holanovi (viz níže) v nás nikdy nevzbudila představu, že bychom mohli skládat básně společně.

Josef:

Ne. Začal jsem psát poezii v Melbourne v roce 1981, ale pouze ze stesku po domově, jako dopisy své matce, protože jsem si byl jistý, že se už nikdy neuvidíme. To se rozvinulo v intenzivní ‚učební‘ období: během pěti let do roku 1986 jsem napsal přes 500 básní, většinou ve vlaku z domovské stanice do práce a zpět (výběr vyšel v nakladatelství PRÁH v roce 2011 pod názvem Dozrávání kamenů). Po osvobození Československa v roce 1989 jsem pro své přátele pokračoval v psaní dojmů získaných při svých častých návštěvách. Mezi roky 1991 a 2010 jsem napsal osm sbírek básní v češtině; a v lednu 2010, po smrti blízké rodinné přítelkyně, jsem zveršoval její deník a publikoval jej pod názvem Ze zápisků jedné ženy (PRÁH, 2010). Poté jsem přestal psát stejně náhle, jako jsem v roce 1981 začal. Od té doby jsem nenašel žádný důvod napsat jediný verš.

Můžete nám něco říci o chystaných projektech spolupráce?

Alex:

Naše třetí spolupráce, prakticky dokončená, ale dosud nepublikovaná, je nový překlad básně Sen českého básníka Vladimíra Holana (1905–1980). Sen je soubor 36 básní, každá o deseti řádcích, přičemž každá báseň zachovává stejně přísné schéma rytmu a rýmu. Byla napsána v dubnu roku 1939, necelý měsíc po nacistické okupaci Československa – a rok před tím, než Orten složil svých devět Elegií. Sen je mimořádné dílo: živý, mocný, nepolapitelný, neskutečný, dokonce i šílený či blouznící, výstižný důkaz ‚vášnivé intenzity‘ doby.

Josef:

Náš již dokončený překlad Holanovy básně Sen se objeví koncem tohoto roku (zda jako paralelní dvojjazyčný text, bude záviset na přijetí našich dvojjazyčných Elegií). A stále jsem se nevzdal naděje, že Alex si jednou najde více volného času na revizi mých překladů dvou dalších vynikajících Holanů: První testament a Noc s Hamletem.

Děkujeme Alexovi a Josefovi za to, že se s námi podělili o své postřehy!

Autor: JIŘÍ ORTEN. Překlad: Josef Tomáš a Alex Skovron. Vydání první: 2019. Počet stran: 112. Jazyk: český a anglický. ISBN 978-80-88050-09-4

Vydavatel: Lukáš Zeman, Knihy s úsměvem

Tento rozhovor byl publikován v květnu 2020 ve Zpravodaji AALITRA, the Australian Association for Literary Translation.

You're currently offline. | Nyní jste offline.

Kontaktujte Generální konzulát České republiky v Sydney

Kontaktujte Velvyslanectví České republiky v Canbeře