Vzpomínky Jaroslavy Francové žijící v Randwick, předměstí Sydney

„Ze země protinožců“

Vzpomínky Jaroslavy Francové žijící v Randwick, předměstí Sydney

(v roce 1995 zaznamenal novinář Stanislav Brzobohatý-Berton; redakčně upravil Martin Nekola)

Jak to vlastně začalo a proč? V pohádkách se říká: za dávných časů… Já se však vrátím jen dvacet šest roků zpátky, i to je hodně dlouhá doba v lidském životě. Jsou Vánoce 1995 a jako každý rok moje vzpomínky se vrací zpět a vidím Prahu gotickou, barokní, renesanční, vidím zasněžené hory, vidím malé chaloupky v Beskydech a půlnoční mši. Bože, jak to vše utíká, už je to více než 26 roku, kdy se Austrálie – země slunce, větru a moře stala naší zemí, vlastí vnoučat zde narozených.

Nemuseli jsme utíkat za kopečky. Můj manžel Karel působil v té době jako generální konsul v Austrálii, hlavní představitel naší země. Karel byl vždy idealista, miloval hudbu, Smetanu, Dvořáka, Beethovena, Čajkovského, poslechl si rád Brahmse. Sam hrál na housle. Miloval poesii, a protože měl v sobě i krev Karla Čapka, psával dětem pohádky o Pepících a Pupících. Měl rád lidi, rád pomáhal, kde mohl, slovem i činem. Byl dobrým řečníkem a znalec historie nejen své země, ale celého světa. Byl dobrým diplomatem. Jeho hlavním ideálem vždy bylo, aby lidé na světě žili v souladu, bez válek, bez vykořisťování jeden druhého.

V roce 1967 z dovolené v Praze přijel celý nadšený z událostí v Československu a stal se velkým přívržencem Alexandra Dubčeka, jehož ideály se ztotožňovaly s jeho přesvědčením. Těšil se, že brzy dojde nejen v Československu, ale v celé východní Evropě k uvolnění politického tlaku, ze bude svoboda slova a tisku, že lidé budou moci volně cestovat a mladí lidé volit studia podle svých zájmů. To se však změnilo 21. srpna 1968. V té době jsem krátce působila jako jeho sekretářka na konzulátě. Měl v ten den normální pracovní schůzi, když jsem dostala první telefon, že naše země je okupovaná sovětskou armádou, že tanky jsou všude. Nevěřil tomu, protože z Prahy nepřišlo žádné hlášení. Za malou chvíli telefony zvonily naplno, lidé nám ohlašovali, že Praha je okupovaná. V té době už Karel i všichni zaměstnanci poslouchali rádio a věřili, že je to pravda. Před konzulátem už se scházelo nesmírné množství lidí, Češi, Slováci, Australani a chtěli, aby generální konzul promluvil. Tudíž Karel se nezavřel někde v kanceláři, ale vyšel před budovu a prohlásil, že jeho srdce bolí pro jeho vlast, že stoji plně za Alexandrem Dubčekem a jeho ideály o pražském jaru a že plně věří, že události v Československu se brzy uklidní a Dubček a jeho vláda budou pokračovat v jejich plánu o osvobození naší vlasti. V té době ještě neměl žádnou zprávu z Prahy. Dálnopis i telefon byl mrtvý, Praha se neozývala. Začali volat a přicházet novináři, televize. I zde Karel zastával politiku Dubčeka naplno. Byli jsme pozváni na polský konzulát zúčastnit se recepce. Tam bez našeho vědomí už na Karla čekali další novináři a televize a tak to pokračovalo. Zprávy z Prahy nebyly nejlepší a už tehdy se začalo třídit myšlení zaměstnanců na konzulátě, většina se začala odvracet od Dubčekových ideálů a styky se stávaly chladnější. Karel trpěl, nedal to na sobě vidět, ale trpěl moc. A co předvídal, to se stalo. Začal opět tvrdý režim a služba se stávala těžší a těžší. V té době už začali přilétávat noví emigranti z Československa, a protože znali Karlovy názory, přicházeli žádat o radu, pomoc a popřípadě i malou peněžní podporu. Karel pomáhal, kde se dalo. Chodil domů unavený a začaly se ozývat častěji a častěji jeho chronické anginy pectoris. To už se blížil konec roku 1969 a doba našeho odvolání, které nepřicházelo. Jen přišla z Prahy nabídka, bylo mi nabídnuto z mého pražského zaměstnání místo vedoucí zahraničního oddělení (tehdy Technickoorganizační výzkumný ústav strojírenský) a Karlovi místo náměstka, obě s neuvěřitelně vysokým platem. V té době už jsme byli na pochybách věřit, cítili jsme, že náš osud v případě, že se vrátíme, nebude tak dobrý. Nevěřili jsme, až Karel dostal šifrovanou zprávu, aby se nevracel. Všichni jeho přátelé byli propuštěni, někteří už dokonce pracovali jako dělníci v továrnách, někteří neodpovídali na dopisy a už jsme od nich nikdy neslyšeli. Karel se stával zamlklý, více než dříve.

Jaroslava Francová. Obraz byl zachycen při rozhovoru s časopisem Australian Women’s Weekly ze dne 15. října 1969. Zdroj: Archivy australské Národní knihovny (NLA)

Až konečně jednoho večera jsme sedli a začali hovořit o naší budoucnosti. Máme tři syny, ještě na střední škole, ale zanedlouho i oni si budou utvářet vlastní život. Když se vrátíme domů, možná půjdeme do vězení, děti nebudou moci volit svoje zájmy, nebudou moci studovat, možná že na tom budeme daleko hůře než můj tatínek, který po roce 1948 ztratil všechno a byl nasazen do Motorletu počítat srážky – to byla jeho smrt. Tehdy došlo k rodinnému rozhodnutí – zůstat a dát dětem dobrý život, který nebude naplněn jen politickými nešvary toho, kdo je u moci, ale život, kde budou moci rozvíjet jejich zájmy a znalosti a připravit pro jejich budoucí děti novou vlast. I když to v duši bolelo, rozhodli jsme se pro Austrálii. Tudíž koncem roku 1969 jsme dostali povolení od tehdejšího ministra vlády Sira Johna Gordona zůstat v Austrálii jako australští občané. Karlovi byla uložena jedna podmínka, že nebude zde nikdy pracovat jako politik, na druhé straně, že naši tři synové, v případě války nepůjdou nikdy bojovat proti naší zemi. Konečně přisel den našeho odletu, který se nikdy neuskutečnil. Pozvali jsme do residence právního zástupce, který sepsal vše, co patřilo konzulátu, aby nám nemohl nikdo nic vyčítat a obvinit nás z nějaké ztráty státního majetku. List o evidenci byl předán Karlovu zástupci. No a my jsme naložili do mého soukromého auta, co se nám vešlo, a na doporučení australského úřadu jsme odjeli do jednoho malého baráčku blízko moře, asi 100 km od Sydney. Nikdo o nás nevěděl, mimo zdejší policie, která nás po celou dobu (asi 4 týdny) chránila od napadnutí. V té době naši synové nechodili do školy. Konečně jsme byli volní, ale byl to takový zvláštní pocit, který se mísil – jednu minutu jsme byli šťastní, druhou minutu ve strašné depresi – starost o budoucnost. Ale řekli jsme si, že život je krátký, nějak bylo, nějak bude. Asi po měsíci jsme se vrátili do Sydney, kde jsme si najali třípokojový byt, chlapci začali chodit do školy a my jsme přemýšleli o zaměstnání. Karlovi přišly asi tři nabídky přednášet politické védy na univerzitě, ale musel odmítnout. Tudíž já jsem prošla několika interview a začala jsem pracovat u aerolinek. Na začátek jsem dostala dobrý plat, byla jsem šťastná, že jsem se tak brzy uplatnila. V té době už nás maminka informovala a později přišlo rozhodnutí soudu z Prahy, že jsme byli v nepřítomnosti odsouzeni k odnětí svobody na několik roků. Já jsem dostala dokonce o dva roky víc než Karel. Asi vzali v úvahu můj buržoazní původ. Smířili jsme se s tím, že nemůžeme domů – však celá řada našich krajanů byla na tom stejně.

Začali jsme pomalu a jistě žít australský život, potkali nové přátele, nejen Čechoslováky, ale Australany a jiné národnosti. Z tak zvaných přátel za působení mého manžela jako generálního konzula zůstala jen mala hrstka. Ti se rozplynuli velmi rychle, byli to většinou lidé, kteří se otočí, kam vítr jde. Ani jsme toho nelitovali. A život šel dál. Karel byl navenek šťastný, většinou vsak zamlklý. Vadilo mu, ze se nemohl uplatnit tak, jak by zasluhoval. Tudíž se vrátil k svému prvnímu povolání, kdy pracoval jako konstruktér, a nastoupil jako technik pro jednu australskou firmu. Jeho duševní stav se trochu změnil k lepšímu, jeho mysl vsak byla doma, v Československu. Byl velký patriot a také jeho maminka v té době zemřela. Trpěl více a více záchvaty angíny pectoris a objevil se první infarkt. V té době už naši chlapci začali přispívat do domácnosti, i když stále studovali. Já jsem také změnila zaměstnání. Nastoupila jsem jako vedoucí administrátor a účetní v jednom velkém australském klubu, kde jsem pracovala úspěšně celých dvacet dva roků.

Během naši emigrace jsme se opět setkali s celou řadou významných lidí z australského i československého života. Potkali jsme řadu politických pracovníků z australské vlády, seznámili jsme se například osobně a potom zůstali přáteli s českou herečkou Adinou Mandlovou. Všichni tři synové se začali uplatňovat v australském životě: Petr pracoval pro Quantas jako počítačový programátor, Pavel v tiskařině jako vedoucí jedné velké firmy a Kája jako technik. Všichni se věnovali sportům, jezdili na hory, plavali, hráli fotbal a Petr byl po několik roků prezidentem dětských klubů ve fotbale. A tak čas šel, s časem přišla vnoučata. Mezitím však Karel trpěl daleko více a více a v roce 1978 měl poslední a velmi těžký záchvat, srdce nevydrželo a Karel umřel. Byla to pro nás strašná rána, byla to rána pro mnoho přátel i jeho spolupracovníku, byla to rána pro mnoho členů klubu, kde jsem pracovala. Přišlo mu dát poslední sbohem kolem pětiset lidí. Jeho rakev byla pokryta československou vlajkou, a když hráli Kde domov můj, všichni plakali. Byl tělem zde, ale duší doma. Miloval Československo a někdy, jak se říká, když přesadíš vyrostlý strom, tak uschne. To se stalo Karlovi. Kdyby byl sám, tak se vrátil domů, ale nechtěl, abych já a tři synové trpěli. Žije a bude žít v našich srdcích navěky.

Po Karlově smrti jsem už nikdy nešla domů, většinu věci jsem rozdala a zůstala jsem tři měsíce s Kájou a jeho manželkou Barbarou. Potom jsem se přestěhovala do vlastního bytu a začala svůj vlastní život. Ze začátku velmi smutný, ale čas hojí. Dva synové byli už ženatí, měla jsem první vnoučata, ta mi pomohla dát sílu do života. Cely život jsme měla ráda umění, ráda čtu, mám ráda hudbu. A celý život jsem chtěla malovat, ale nikdy jsem k tomu nenašla čas. Rozhodla jsem se, ze půjdu do art školy a začnu brát hodiny malování. Už po jednom roku jsem uspěla a prodala tři obrazy na smíšené výstavě, postupně jsem přešla z oleje na pastel a jiná média, začala studovat historii maleb a malířů, navštěvuji často výstavy a  galerie. Potkávám celou radu lidí a vím, že v Austrálii žije mnoho českých malířů, kteří se velmi dobře uplatňují na výstavách. Nikdy jsem se nestala členkou žádného českého klubu v Austrálii, i když jsem čas od času různé kluby navštěvovala a cítila se tam vždy velmi dobře. Velmi si vážím jednoho dobrého přítele dr. Jiráska a jeho manželky Blanky. Oba dva jsou aktivními členy kulturní obce zde v Sydney a Jenda si zaslouží poděkování za úspěšnou práci.

V roce 1990 jsem se vrátila po dvaceti čtyřech letech poprvé do Československa. Nevím proč, ale cítila jsem se první dny jako cizinec ve vlastní zemi. Stala se mi hned první den strašná nepříjemnost. Nikdy jsem neviděla metro. Sestra mi doporučila koupit si 100 jízdních lístečků, což jsem učinila, ale neřekla mi, že musím lísteček štípnout, než přijdu do metra. Mě to ani nenapadlo, a tak jsem lísteček neštípla. Dole už stál kontrolor a chtěl vidět můj lístek. Ukázala jsem mu jich celý svazek. A to jsem ještě metro ani neviděla. A on mi říká: Paní, vy jete neštípla lístek, to vás stoji stovku.“ Já nevěděla, co tím myslí, a ptala jsem se ho: „Proč chcete sto dolarů?“ Ani jsem v tu chvíli nevnímala, že jsem v Praze. On mi odpoví: „Kdo mluví o dolarech? Dejte mi 100 korun.“ V té době už bylo kolem nás asi sto lidí. Celá ta věc netrvala ani dvě minuty, dala jsem mu sto korun, ale řekla jsem mu, že jsem metro ještě ani neviděla. A on mi řekl: Paní, mluvíte česky, tak jste odtud, tak plaťte.“

Byla jsem červená jako rak, tak mi bylo stydno. To byl můj příchod do Československa.

Trvalo mi několik dní, než jsem začala vnímat Prahu – tu krásu, o které se mi tak často snilo. To místo, o kterém kněžna Libuše prohlásila: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.“ Jedna z prvních vycházek byla na Malou Stranu, kostel sv. Mikuláše, později na Hradčany, pochopitelné pěšky Nerudovou ulici. Na Újezdě jsem navštívila dům, kde bydlel a fotografoval Josef Sudek, jeden z významných fotografů Československa. Jednu fotografii mám od něho podepsanou a můj synovec Jan byl jeho asistentem až do doby, kdy velký umělec Sudek zemřel. Z Pražského hradu na Karlův most a na Kampu, kde jsme trávili mnohé hodiny našeho mládí. Jsem rozená Smíchovačka, takže stará Praha nás stále přitahovala. A odtud na Příkopy, podívat se do Obecního domu na malebné krásy Slovanské epopeje od Alfonse Muchy. Zkrátka jsem byla doma. Všude dýchala nová atmosféra, cítila jsem se volně, jen čeština se mi zdála jiná, ne tak čistá, mnoho slov, kterým jsem nerozuměla. Strávila jsem v Praze asi šest týdnů a odjížděla jsem s přesvědčením, že se opět přiletím podívat na delší dobu, ale těšila jsem se do Austrálie, kde už jsem zakořenila.

Je možno mít dvě vlasti? Je to těžká odpověď, ale myslím, že je to možné. Tady v Sydney mam tři syny, vnoučata a žiji tady více než čtvrt století. Nikde není jenom máslo, všude je chleba o dvou kůrkách a záleží nejen na štěstí, ale také na tom, kdy člověk vidí těch kůrek moc, nebo toho másla víc. Nikdy jsem nezbohatla, žiju dobrý život, děti jsou zajištěné, mohu si dovolit dovolenou, svoje malovaní, a děkuji Bohu za každý den, který mi dá uspokojení ze života.

Když jsem se po druhé cestě do Prahy vrátila do Sydney, dozvěděla jsem se, ze Alexander Dubček přiletí do Austrálie. V té době se mi vrátily opět větší vzpomínky na mého manžela Karla. Nemohla jsem tomu věřit, když mi zdejší bývalý guvernér Sir Roden Cutler zařídil snídani s Alexandrem Dubčekem. Setkali jsme se v jídelně hotelu, za přítomnosti jeho syna. Měli jsme radost ze setkání, vzpomínali jsme na dřívější doby, až Alexander řekl: „Tak Slávko, Pražské jaro přišlo, ale pro nás až v podzimu.“ Oba však jsme souhlasili, že podzim je lepší než nikdy. Rozloučili jsme se jako dva dobří přátelé. Ani on už není mezi námi. Jen vzpomínka zůstane. A tak se mi kolikrát v hlavě promítne celý můj život, který jsem začala jako dítě narozené v buržoazní rodině, kdy rodiče ztratily prakticky vše po roce 1948, potom můj život, kdy jsem se provdala jako mladé děvče po maturitě a založila rodinu, studovala a následovala manžela do různých krajů světa, kdy nesouhlasili s jeho ideály a propustili ho, aby pracoval v továrně na žárovky, já v té době jsem pracovala v ČTK a byla jsem propuštěna také, tak jsem následovala Karla do továrny. Po nedělích jsme chodili vykládat vlaky s bramborami. Po dvou letech ho opět povolali do služby a poslali do zahraničí. Potkala jsem za svého života hodné význačných osobnosti. Královnu Alžbětu, princeznu Margaret, švédského krále a královnu, byli jsme velcí přátelé s islandským prezidentem a jeho chotí, znala jsem ministry a vedoucí představitele různých zemí. Na druhé straně jsem pracovala s prostými lidmi, kteří měli srdce ze zlata, mozek na pravém místě, a proto u mne vždy vládlo heslo: „Posuzuj lidi, jaké mají srdce, jaký mají stisk ruky, jak se na tebe dívají, a ne s jakým autem jezdí, v kterém zámku žijí a jakou značku šatů nosí…

You're currently offline. | Nyní jste offline.

Kontaktujte Generální konzulát České republiky v Sydney

Kontaktujte Velvyslanectví České republiky v Canbeře