Češi v Austrálii

V tomto prostoru se objeví příběhy Čechů a Australanů. Od těch, kteří se prosadili v zahraničí, až po ty, kteří sice nesklidili uznání, ale jejichž příběhy upozorňují na zajímavé aspekty vztahu Česka s Austrálií.

Petr Adámek se již dlouho angažuje v oblasti inovací, podnikání a podnikatelského růstu. Je kovaným expertem v oboru a má přes 25 let praxe v budování propojených inovačních ekosystémů , které napomáhají firmám k modernizaci a k růstu.

Na inovační dráhu vykročil ještě v ČR, kde v roce 1997 vystudoval obor informatika na ČVUT v Praze, se zaměřením na technickou kybernetiku a umělou inteligenci.

V roce 1999 byl spoluzakladatelem specializované konzultační firmy zaměřující se na strategické plánování, získávání investorů, inovace a obchodní růst. V průběhu následujících 10 let se Petr etabloval v oblasti ekonomického rozvoje a inovací a sám rozběhl nebo byl pověřen vedením  několika klíčových českých projektů  v inovační oblasti.  Vyvinul také a vedl složité projekty v Evropě a v Asii.

V minulých deseti letech si přinesl svoji zkušenost ze světa inovací až do země protinožců – na Nový Zéland a do Austrálie. V roce 2009 se Petr přestěhoval na Nový Zéland, kde zřídil pobočku svojí konzultační firmy a pracovně pokračoval ve svém oboru . Poprvé předložil New Zealand Trade and Enterprise rámcový průzkum a  analýzu vývozního a inovačního potenciálu v odvětví informačních a komunikačních technologií v oblasti Waikato. V roce 2010 se Petr přidal k týmu ve společnosti SODA Inc., inkubátor v Hamiltonu, kde měl na starost vývoj a nabídku programů klientům inkubátoru, ať už to byly startupy anebo tzv. scale-upy – firmy, které začínají své produkty vyrábět ve velkém.

Petr Adámek

Petr Adámek je velice zajímavý krajan momentálně žijící v Canbeře.  Minulých 10 let strávil na Novém Zélandu a v Austrálii, kde pracuje v oblasti inovací. Podělil se s námi o svůj příběh, jak se ocitl v Canbeře, a o postřehy a zkušenosti ze života v zemích protinožců.

Edouard Borovansky

Světoznámý tanečník, choreograf a zakladatel australského baletu se narodil 2. února 1902 v Přerově. Koncem dvacátých let mimo jiné poprvé navštívil Austrálii, která se mu o dekádu později stala osudovou.

Text připravil Martin Nekola.

Světoznámý tanečník, choreograf a zakladatel australského baletu se narodil 2. února 1902 v Přerově jako Eduard Skřeček v rodině železničáře, který byl zároveň nadšeným propagátorem lidových tanců a milovníkem hudby. Vystudoval baletní školu při Národním divadle v Praze, od roku 1921 působil v divadle v Olomouci, poté na pražských scénách, než roku 1926 zakotvil v prestižních uměleckých souborech v Hamburku a Monte Carlu, s nimiž projezdil svět. Koncem dvacátých let mimo jiné poprvé navštívil Austrálii, která se mu o dekádu později stala osudovou.

Na nějaký čas také v Praze vedl baletní školu, ale svou budoucnost viděl v zemi protinožců, která jej fascinovala a viděl zde velký potenciál v rozvoji kultury. Spolu s manželkou, ruskou baletkou Xenií Nikolajevnou Smirnovovou, se krátce před druhou světovou válkou přestěhoval do Melbourne, aby založil vlastní baletní soubor, který se postupem času vyvinul v Australskou baletní společnost.

Borovansky byl skutečným vizionářem. Najal tanečníky, hudebníky, designéry, nechal vyhotovit vlastní kostýmy, kroje a nákladné kulisy, bez jakýchkoliv státních subvencí. Pečlivě vytvářel program jednotlivých představení, aby byl zábavný a zároveň na vysoké estetické a umělecké úrovni. Razil zásadu, že je lepší plné hlediště za minimální cenu lístku než prázdné hlediště. Objížděl se souborem i malá města a dělníci, horníci a lidé z nižší střední třídy se stali v omšelých kinosálech, tanečních síních či divadlech jeho věrným publikem. Způsobil revoluci, neboť popularizoval tanec a hudbu obecně a učinil z nich masovou zábavu…

Vladimír Gottwald s manželkou a třemi malými dětmi emigroval do Austrálie v roce 1980.

Plánovaná cesta z Vídně do Melbourne skončila v Sydney. Na hostelu v Melbourne měli už dost lidí a vybírat si nebylo možné.Vladimír pocítil velké zklamání, neboť v Melbourne, kde se mínil s rodinou usadit ho čekal spolužák že školy.

Byla již tma, když autobus s uplakanými dětmi dovezl české a polské emigranty do hotelu ve čtvrti Maroubra. Projížděl škaredými ulicemi, kde se válelo spoustu harampádí a Vladimír měl z toho smutek v očích. Vyčítal si, kam to rodinu dovedl.

Tento zdánlivý smutek brzy pominul. V Sydney se mu líbilo. Tím, že se cítil něčím ošizen, podveden, plánoval další přesun. Cesta přece původně směřovala do Melbourne!

Po roce a půl se rodina přemístila do původního plánovaného místa. Tápaní v novém prostředí a starost o zaopatření rodiny zapříčinilo, že Vladimír měnil zaměstnání jako ponožky. Žádná z těch prací neměla nic společného s uměním.

Umění, které má tak rád, se snažil dohánět po práci v garáži, přípravami na výstavy…

 

Vladimír Gottwald

Příběh Vladimíra Gottwalda, Čecha, který emigroval s rodinou do Austrálie v roce 1980. Vždy měl rád umění, naplnění svoji umělecké touhy našel v pracovní pozici grafika na Královské mincovně v Canbeře.

Pracoval tam 22 let, při kterém si díky svým zlatým ručičkám nasbíral několik cen za návrh a výrobu mincí.

Jerry Krejzar

Jerry Krejzar podnikal ve farmaceutickém průmyslu, v současnosti pronajímá nemovitosti, je investorem a ředitelem ve firmě Tatra Holdings Pty Ltd. Lyžování a dobrovolnická práce – nejen zábava, ale celý způsob života Jerryho Krejzara.

Přes dvacet let byl členem lyžařské hlídky v zimním letovisku Thredbo. Dnes zde pomáhá jako historik místnímu Thredbo Alpine Museum. Každoročně také vyráží s chutí lyžovat do Sankt Antonu am Arlberg v Tyrolsku. Žije půl na půl v Praze a Sydney.

Text připravil Martin Nekola.

Narodil jsem se v roce 1944 v pražské Bubenči Pepíkovi Krejzarovi a Zdeňce Procházkové. Trochu náhodné setkání, což po válce zkomplikovalo a změnilo směr života naší rodiny a toho mého obzvlášť.

René Maiselová, dcera učitele ze známé dynastie vlastnící Maiselovu synagogu, byla jedinou přeživší holocaustu a tak trochu způsobila, že se Pepík se Zdeňkou rozvedli. V roce 1948 René emigrovala do Austrálie za svými židovskými příbuznými, kteří tam odešli ž v roce 1938. Jakmile komunisti Pepíkovi sebrali jeho zubařskou ordinaci, neváhal, odstěhoval se za René a oženil se s ní.

V roce 1950 moje odvážná maminka Zdeňka s tehdy šestiletým mnou utekla skrz železnou oponu do Německa. Jakmile jsem na svobodném Západě uviděl banán, první exotické ovoce v životě, musel jsem ho mít a chudák maminka musela obětovat svoje poslední šperky, aby mi ho dopřála a udržela mě v klidu. Strávili jsme rok v uprchlickém táboře, než jsme se v Janově nalodili na loď Skaubryn (v dubnu 1958 se pak potopila v Indickém oceánu), abychom v prosinci 1951 skončili v Bonegille, velkém přesidlovacím táboře v Austrálii. 

V roce 1952 jsme se usadili ve čtvrti Kings Cross v Sydney. Mé pozdní dětství tam bylo plné neklidu. Najednou jsem se ocitl v jiném prostředí a kultuře, musel jsem se přizpůsobit a prosadit se mezi ostatními. Maminka se znovu vdala, za Čecha Miloše Rosenbauma.

Obě naše rodiny se brzy zase potkaly. V roce 1953 se narodila otci Pepíkovi a René moje nevlastní sestra Susan. Frederick Epstein byl váženým generálním ředitelem společnosti Honeywell Inc. Když do Austrálie v roce 1965 dorazil jeho synovec Freddie Neumann, newyorský módní fotograf, René se do něj zamilovala, opustila otce Pepíka, doslova unesla dvanáctiletou sestru a utekla s ní do Ameriky, aby si Neumanna vzala.

Pepík si otevřel zubařskou praxi, ale ošetřoval primárně české emigranty. Anglicky uměl jen trochu a neměl řádnou lékařskou registraci. Přesto dokázal vyrobit kvalitní porcelánové náhrady a zlaté korunky, které tehdy v Austrálii nebyly téměř k vidění. Jedna taková dodnes zdobí mojí zadní stoličku. Pepík byl za svůj život ženatý celkem čtyřikrát a zemřel roku 1971 v osmapadesáti letech. Dceru Susan již nikdy neviděl. Ta se živila jako učitelka francouzštiny a dnes si na Floridě užívá zaslouženého důchodu…

Alex Skovron se narodil v Polsku v roce 1948, krátce žil v Izraeli a ve věku téměř deseti let emigroval s rodiči do Austrálie. Rodina se usadila v Sydney, kde vyrostl a dokončil studium. Od počátku sedmdesátých let pracoval jako editor pro vydavatele knih v Sydney a (po roce 1980) v Melbourne. Jeho poezie vycházela v Austrálii i v zámoří a za svou tvorbu získal řadu významných ocenění. Poslední z jeho básnických sbírek Směrem k rovníku: Nové a vybrané básně (2014) byla zařazena do užšího výběru pro literární cenu předsedy vlády. Skovronova sbírka povídek Muž, který ulehl do své postele (2017) a jeho novela Básník (2005) byly publikovány v českých překladech; Podkorví, výběr jeho poezie přeložený do francouzštiny, byl vydán v roce 2013 a dvojjazyčný svazek čínských překladů, Vodní hudba, v roce 2017. Jeho práce byly přeloženy také do holandštiny, makedonštiny, polštiny a španělštiny. Uspořádal rovněž řadu veřejných čtení v Číně, Srbsku, Indii, Irsku, Makedonii, Portugalsku a na ostrově Norfolk.

Josef Tomáš se narodil v Poličce v roce 1933, střední školu dokončil v roce 1952 a v roce 1957 získal titul strojní inženýr na Technické univerzitě v Praze. Od roku 1957 do roku 1962 byl docentem v Liberci a poté do roku 1968 působil jako vědecký pracovník na Slovenské akademii věd v Bratislavě. V roce 1966 mu byl udělen titul kandidáta technických věd za výzkum v teorii nelineárních vibrací na Akademii věd ČR. Poté, co emigroval do západního Německa v roce 1968, dva týdny po sovětské okupaci své země, nastoupil na stipendium Alexandra Humboldta (1968-70) na Technické univerzitě v Karlsruhe a následně (1970-71) vyučoval jako docent na University of Florida, Gainsville, USA. Po návratu do západního Německa pracoval jako výzkumný pracovník ve společnosti Volkswagen ve Wolfsburgu (1971-76) a poté, co se přestěhoval do Austrálie, byl jmenován profesorem strojního inženýrství na RMIT v Melbourne (1976-93). Od roku 1993 do svého odchodu do důchodu v roce 2010 byl majitelem a ředitelem společnosti Advea v Melbourne.

Alex Skovron a Josef Tomáš

Rozhovor s Alexem Skovronem a Josefem Tomášem, kteří nedávno spolupracovali na překladu zvláštního česko – anglického vydání básnické sbírky Jiřího Ortena Elegie.

Alex Skovron
Josef Tomáš

Jaroslava Francová

 „Ze země protinožců“

Vzpomínky Jaroslavy Francové žijící v Randwick, předměstí Sydney
(v roce 1995 zaznamenal novinář Stanislav Brzobohatý-Berton; redakčně upravil Martin Nekola)

Jak to vlastně začalo a proč? V pohádkách se říká: za dávných časů… Já se však vrátím jen dvacet šest roků zpátky, i to je hodně dlouhá doba v lidském životě. Jsou Vánoce 1995 a jako každý rok moje vzpomínky se vrací zpět a vidím Prahu gotickou, barokní, renesanční, vidím zasněžené hory, vidím malé chaloupky v Beskydech a půlnoční mši. Bože, jak to vše utíká, už je to více než 26 roku, kdy se Austrálie – země slunce, větru a moře stala naší zemí, vlastí vnoučat zde narozených.

Nemuseli jsme utíkat za kopečky. Můj manžel Karel působil v té době jako generální konsul v Austrálii, hlavní představitel naší země. Karel byl vždy idealista, miloval hudbu, Smetanu, Dvořáka, Beethovena, Čajkovského, poslechl si rád Brahmse. Sam hrál na housle. Miloval poesii, a protože měl v sobě i krev Karla Čapka, psával dětem pohádky o Pepících a Pupících. Měl rád lidi, rád pomáhal, kde mohl, slovem i činem. Byl dobrým řečníkem a znalec historie nejen své země, ale celého světa. Byl dobrým diplomatem. Jeho hlavním ideálem vždy bylo, aby lidé na světě žili v souladu, bez válek, bez vykořisťování jeden druhého.

V roce 1967 z dovolené v Praze přijel celý nadšený z událostí v Československu a stal se velkým přívržencem Alexandra Dubčeka, jehož ideály se ztotožňovaly s jeho přesvědčením. Těšil se, že brzy dojde nejen v Československu, ale v celé východní Evropě k uvolnění politického tlaku, ze bude svoboda slova a tisku, že lidé budou moci volně cestovat a mladí lidé volit studia podle svých zájmů. To se však změnilo 21. srpna 1968. V té době jsem krátce působila jako jeho sekretářka na konzulátě. Měl v ten den normální pracovní schůzi, když jsem dostala první telefon, že naše země je okupovaná sovětskou armádou, že tanky jsou všude. Nevěřil tomu, protože z Prahy nepřišlo žádné hlášení. Za malou chvíli telefony zvonily naplno, lidé nám ohlašovali, že Praha je okupovaná. V té době už Karel i všichni zaměstnanci poslouchali rádio a věřili, že je to pravda. Před konzulátem už se scházelo nesmírné množství lidí, Češi, Slováci, Australani a chtěli, aby generální konzul promluvil. Tudíž Karel se nezavřel někde v kanceláři, ale vyšel před budovu a prohlásil, že jeho srdce bolí pro jeho vlast, že stoji plně za Alexandrem Dubčekem a jeho ideály o pražském jaru a že plně věří, že události v Československu se brzy uklidní a Dubček a jeho vláda budou pokračovat v jejich plánu o osvobození naší vlasti. V té době ještě neměl žádnou zprávu z Prahy. Dálnopis i telefon byl mrtvý, Praha se neozývala. Začali volat a přicházet novináři, televize. I zde Karel zastával politiku Dubčeka naplno. Byli jsme pozváni na polský konzulát zúčastnit se recepce. Tam bez našeho vědomí už na Karla čekali další novináři a televize a tak to pokračovalo. Zprávy z Prahy nebyly nejlepší a už tehdy se začalo třídit myšlení zaměstnanců na konzulátě, většina se začala odvracet od Dubčekových ideálů a styky se stávaly chladnější. Karel trpěl, nedal to na sobě vidět, ale trpěl moc. A co předvídal, to se stalo. Začal opět tvrdý režim a služba se stávala těžší a těžší. V té době už začali přilétávat noví emigranti z Československa, a protože znali Karlovy názory, přicházeli žádat o radu, pomoc a popřípadě i malou peněžní podporu. Karel pomáhal, kde se dalo. Chodil domů unavený a začaly se ozývat častěji a častěji jeho chronické anginy pectoris. To už se blížil konec roku 1969 a doba našeho odvolání, které nepřicházelo. Jen přišla z Prahy nabídka, bylo mi nabídnuto z mého pražského zaměstnání místo vedoucí zahraničního oddělení (tehdy Technickoorganizační výzkumný ústav strojírenský) a Karlovi místo náměstka, obě s neuvěřitelně vysokým platem. V té době už jsme byli na pochybách věřit, cítili jsme, že náš osud v případě, že se vrátíme, nebude tak dobrý. Nevěřili jsme, až Karel dostal šifrovanou zprávu, aby se nevracel. Všichni jeho přátelé byli propuštěni, někteří už dokonce pracovali jako dělníci v továrnách, někteří neodpovídali na dopisy a už jsme od nich nikdy neslyšeli. Karel se stával zamlklý, více než dříve…

Začátkem 50. Letech se moje prarodiče na matčině straně, spolu s tisíci dalších vystěhovalců, obrátili na vzdálenou a tajemnou, ale zároveň přívětivou Austrálii, aby mohli začít svoje nové životy.

Novomanželé po válce uprchli z komunisty okupovaného Československa do Rakouska hledat dočasné útočiště. Poté přišli do uprchlického tábor v Itálii, kde počkali, až mohli nastoupit na přestavěnou nákladní loď SS Skaugum, která měla namířeno na opačnou stranu zeměkoule.

Během tříměsíční plavby do města Melbourne, Leopold a Maria Dobeš se sami naučili anglicky. Přidala se k nim ovdovělá matka mého dědečka Blažena.

Když konečně opustili imigrační tábor Bonegilla, který se nacházel na venkově ve Victorii, noví Australané zahájili stavbu skromného domu v nově vzniklém předměstí St Albans na západním okraji Melbourne. Ve kterém zůstali po zbytek svých životů.

V dětství jsem tam u nich prožil několik školních prázdnin. Hrdě se snažili o to, aby každé z jejich čtyř vnoučat mluvilo pod jejich střechou česky. Moje maminka, stejně jako její rodiče, byla nadána skvělými jazykovými dovednostmi a povídala si s dětmi v okolí v několika evropských jazycích, než se ve škole naučila angličtině.

Na rozdíl od spousty evropských přistěhovalců ze stejné generace, Leopold a Maria Dobeš byli odhodlaní svůj jazyk a kulturu předat nejenom svým dětem ale i další generaci. Za tohle prozíravé rozhodnutí jsem jim navěky vděčný.

V roce 2005, rok poté, co Česká republika vstoupila do Evropské Unie, jsem měl tu čest se stát občanem země, do které moje prarodiče měli příležitost se vracet až po pádu komunismu v roce 1989.

Šest desetiletí po příjezdu mých prarodičů do Austrálie a krátce po jejich smrti, jsem měl tu čest žít a pracovat v České republice jako novinář pro anglicky psané noviny – The Prague Post.

Později, v roce 2015, mi bylo českou vládou uděleno stipendium, abych se mohl zúčastnit měsíčního intenzivního kurzu českého jazyka ve městě Dobrušce a to po boku mnoha dalších studentů z celého světa, kteří měli rodinné příběhy podobné tomu mému.

V průběhu dvacetileté praxe jako žurnalista v Austrálii a v Praze, jsem se často setkával se zajímavými a významnými Čechy, kteří byli poněkud překvapeni, že jsem byl schopen je pozdravit a se s nimi pobavit ve jejich rodném jazyku.

Můj vztah s Českou republikou pokračuje do dnešního dne především skrz krajanský klub Beseda, který sídlí v mém rodném městě Canberra, kde se snažím svoje jazykové schopnosti udržovat, abych je mohl předat i svým dětem.

Miroslav Bukovský

Příběh o unikátním jazzmanovi, Miroslavu Bukovském, který se narodil v Československu v roce 1944 a v roce 1968 emigroval do Austrálie, kde se se svými skladbami stal jazzovou hvězdou. Měl významný vliv na výuku jazzu na australských univerzitách.

Miroslavův otec byl disident. Následné pronásledování komunistickou stranou zasáhlo i jeho syna, Miroslava, který musel studovat výrobu šperkú, aby se následně mohl přihlásit na univerzitu.

V 50. letech komunistický režim nahlížel na jazz jako na projev kapitalismu a podpory americké kultury. V 60. letech došlo k zajímavé změně v názoru. Po turné Paula Robesona, afro-amerického hudebníka a zároveň člena americké komunistické strany, po Východním bloku, si režim pak uvědomil, že v Americe jazzová hudba mohla být i výtvorem dělnické třídy a začal ji více podporovat.

Ještě v Čechách v roce 1967 pan Bukovský absolvoval s vyznamenáním Janáčkovou konzervatoř v Ostravě. Janáčkovou konzervatoř si zvolil, protože v té době komunismu byla jedinou vysokou školou, která vyučovala jazzovou hudbu. Poté, co v roce 1968 utekl z Československa vlakem do bývalé Jugoslávie, režim ještě usilovněji pronásledoval jeho tatínka, který zůstal v ČSSR.

Začátky v Austrálii byly těžké, ale už v roce 1969 navázal kontakt s hudebníky v Sydney a začal hrát v různých skupinách a klubech. V roce 1974 se přidal ke kapele slavné australské zpěvačky, Marciy Hines, kde hrál 5 let. Roku 1974 nastoupil na hudební fakultu na Konzervatoři v Sydney, kde se rok poté podílel na zahájení prvního kurzu jazzové hudby v Austrálii. Dodnes učí na fakultě jazzové hudby na Australské Národní Univerzitě a aktivně vystupuje na koncertech. 

Miroslav Bukovský je zařazen mezi čelní jazzové skladatele a učitele a je dlouhodobě považován za jednoho z nejlepších trumpetistů v Austrálii. Jazzový muzikant, neustále a hravě zkoušející různé sestavy a kompoziční postupy, byl spoluzakladatelem spousty kapel např. MoontraneTen Part Invention. V roce 1991 založil kapelu Wanderlust, která se skládala ze 6 předních jazzových hudebníků, z nichž každý už sklidil uznání a pochvalu. V devadesátých letech skupina podnikla rozsáhlé turné po Austrálii, Asii i Evropě a byla jí udělena cena ARIA v roce 1993.

V roce 1999 pracovní nabídka učit na plný úvazek Miroslava Bukovského zavedla do Canberry, kde se stal součástí Canberra School of Music (později ANU School of Music). Pan Bukovský měl obrovský vliv nejenom na rozkvět jazzové scény v Sydney začátkem 90. Let, ale také na období jazzového rozmachu v Canbeře nazývané „Canberra Jazz Renaissance“. Hluboce zapůsobil na jazzovou komunitu svými unikátními skladbami. Každá píseň zní jinak, podle toho, jak k ní konkrétní muzikant přistupuje.

Pan Bukovský přiznává, že se vždy bude považovat za Čecha, akorát se stal částečně Australanem. Na svou vlast ale nikdy nezanevřel. Po roce 1989 se rád vrací do ČR a cítí se tam dobře. Tento pocit přirovnává k obouvání si starých bot. V Čechách především využívá příležitosti navštěvovat svého tatínka. V 90. letech podnikl několik turné po Evropě a dokonce vystoupil na narozeninové oslavě bývalého prezidenta Václava Klause. V roce 2019 se do ČR vrátil, aby vystoupil v prvním založeném jazzovém klubu v Praze, v klubu Reduta.

Rozdíl mezi českou a australskou jazzovou scénou je podle pana Bukovského obrovský. Praha je posetá jazzovými kluby, které se nechaly unést vlnou kulturního turismu. Jazz v Austrálii tak populární není. Jazzoví hudebníci v Austrálii se až na výjimky nemohou živit hraním v klubech. Vždy si museli nějakým způsobem přivydělávat.

V roce 2012 složil písničku inspirovanou jednou z nejslavnějších maleb v NGA, Blue Poles Jacksona Pollocka, a v minulých letech vystupoval na Capital Jazz Festival. Po spoustě vydařených projektech, v hudebních činnostech nepolevuje a hraje velmi významnou roli v jazzové komunitě až dodnes.

Pocházím z Martínkovic u Broumova. Z Československa jsem odešel jako devatenáctiletý v říjnu 1949 a to poněkud riskantně, přes sovětskou zónu až do západního Berlína.

17. srpna 1950 jsem poprvé přijel do Austrálie. Bylo to na lodi Fairsea po patnácti dnech plavby z Bremerhaven. Z melbournského přístavu nás vezli do lágru Bonegilla na hranici států Victoria a New South Wales. Hned ve vlaku došlo k zajímavé situaci. Vlak čekal dlouho před nádražím Flinders Street v Melbourne a z oken jsme viděli velkou budovu v indickém slohu. Roznesla se fáma, že nás zavezli do Indie, což vyvolalo značné pobouření. Věc se vyřešila při první zastávce ve městě Seymour, kde pro nás byla připravena bohatá hostina s jídlem, jaké jsme za války ani po ní nikdy neviděli. Skončili jsme v táboře, kde jsme se měli naučit anglicky a adaptovat na australské prostředí. Byli jsme hlavně překvapeni a zklamáni z kruté zimy, která nás tam čekala. Domnívali jsme se, že Austrálie je teplá země a navíc jsme na lodi strávili týdny tropického vedra. V táboře ale v noci nestačily deky. Každý na deku ještě vyložil, co měl v kufru – knihy, časopisy, knihy, kravaty, boty, v domnění, že se trochu ohřeje. Jak jsme si nadávali, že jsme v Německu před vyplutím prodali naše kabáty, svetry a šály!

Lidé každé ráno běželi na pracovní úřad, jestli už tam pro ně mají zaměstnání. Mně nakonec dali práci v Licola na západ od Melbourne v dalekém buši, kde jsme měli postavit pilu. Na cestu jsem dostal peníze, koupil jsem za ně hned čokoládu, a jel vlakem. Na uvítanou nám dali otýpku sena, aby si z toho každý udělal lůžko. Byly tam velmi náročné podmínky a dělal jsem, co jsem mohl, abych se dostal do civilizace. Nakonec jsem v roce 1952 dostal práci v Melbourne v nemocnici St. Vincent ve čtvrti Fitzroy. Umýval jsem podlahy, okna, záchody, v kotelně jsem také pálil orgány vyjmuté při operacích. Mnoho chirurgických nástrojů tam měli ještě z 19. století. Na chodbě ve třetím poschodí odebírali krev dárcům. Tam jsem došel k závěru, že každý zdravý člověk by měl pravidelně darovat krev. Sám jsem to za svůj život dotáhl na sto čtyři odběrů. Plat dosahoval dvanácti liber týdně. Hodně jsem tam ušetřil, protože jsem dojídal zbytky z kuchyně pro lékaře.

Blízce jsem se spřátelil se Stanislavem Hofírkem, právníkem a bývalým politikem za lidovou stranu. Pronajal si malý byt na Dryburgh street v domě, který patřil asi stoleté babce. Zde se konala setkání a „politické schůze“ exulantů v Melbourne, zde se spřádaly fantastické plány na osvobození  republiky od komunistů.

Padesátá léta byla v Austrálii dobou horečné stavební aktivity. Po celou válku se nestavělo, rázem přijížděly tisíce přistěhovalců, byl zoufalý nedostatek domů a bytů. Na okrajích Melbourne vznikaly nové čtvrti, parcelovaly se louky a pole. Na prodej byly parcely, většinou padesát metrů široké Když člověk našetřil nějaké libry, hned se poohlížel po koupi a chodil po dražbách. Bylo třeba si pospíšit, ceny rostly každý měsíc.

 lednu lodí 1953 jsem se lodí vrátil do Evropy, protože jsem se domníval, že komunismus brzy padne. V německých novinách jsem jednou četl nabídku dobře placené práce v Charleroi v Belgii v uhelných dolech. Přihlásil jsem se a spolu se 400 novými havíři jsem se měl hlásit v práci. Jenže můj vlak z Mnichova se zpozdil. V dole zatím došlo k velkému výbuchu, který zabil mnoho lidí. Jen šťastnou shodou náhod jsem nebyl mezi nimi.  Pochopil jsem to jako jasné znamení a vrátil se do Austrálie, kde žiji dodnes. Učil jsem léta na základní škole, byl činný v krajanských spolcích, angažoval jsem se za přijetí vietnamských uprchlíků, kteří bojovali proti komunistům. Dnes žiji v Ascot Vale nedaleko Melbourne spolu se dvěma kočkami a vnučkou, která studuje astrofyziku. 

Karel Halla

Díky projektu Czechoslovak Talks přinášíme příběh Karla Hally, který v roce 1949 utekl z Československa do Austrálie. Začátkem roku 1953 se lodí vrátil do Evropy v domnění, že komunismus brzy padne.

Vlak, který ho měl odvézt z Mnichova do Československa měl zpoždění, a to si Karel vyložil jako znamení, a tak se rozhodl vrátit do zpět Austrálie, kde žije dodnes.

Další příběhy si můžete přečíst na Czechoslovak Talks:

Jiří Chaloupka

Příběh Jiřího Chaloupky, Čecha, který emigroval do Austrálie a zasvětil svůj život dokumentování a ochraně skalních maleb australských domorodců v Severním teritoriu.

V roce 1948, hned po převzetí moci komunisty v ČR, emigroval do Austrálie. Tam se jeho osud s australskou domorodou kulturou navěky prolnul, kdy při práci mapování vodních toků Severního teritoria měl mladík čas poznávat původní Austrálce a jejich tradiční způsob života.

Poháněn láskou k domorodým kulturám se ze zapáleného skauta a milovníka přírody stal předním odborníkem na skalní malby původních obyvatel, zejména těch, kteří pocházejí z území Kakadu. Později se stal kurátorem a následně držitelem Řádu Austrálie za své služby domorodému umění a kultuře. Teprve díky jeho výzkumům a snímkům dokázali odborníci vědecky lépe odhadnout stáří domorodé kultury Austrálie.

I přes celoživotní vášeň a jeho originální přínosy pro domorodé kultury Austrálie na svou rodnou zemi nikdy nezanevřel a po převratu ji opakovaně navštívil. Ve věku 79 let – 18. října 2011 – v australském Darwinu zemřel.

Jako první Čech měl v Austrálii státní pohřeb, ale na jeho výslovné přání polovina jeho popela spočinula v rodném Týništi poblíž Hradce Králové. Zanechal po sobě pozoruhodné dědictví porozumění a úcty vůči domorodé kultuře Austrálie, jež žije dál díky programu George Chaloupka Fellowship, nadaci založené v roce 2008, která usiluje o zachování skalních kreseb v oblasti Arnhemské země. Sblížení zdánlivě odlišných kultur a kultivování kladných vztahů mezi nimi je tématem, které se prolíná celým jeho životem.

Na jeho počest visí obraz Klokan a Napajedla, vytvořen pod vedením Yidnji – domorodého výtvarníka Grega Josepha společně s kolegy a přáteli Velvyslanectví ČR, hrdě na zdi v hlavním sálu Velvyslanectví ČR.

You're currently offline. | Nyní jste offline.

Kontaktujte Generální konzulát České republiky v Sydney

Kontaktujte Velvyslanectví České republiky v Canbeře