Modlitba – Báseň k výročí Sametové revoluce

Vážení čtenáři, k příležitosti 31 let od Sametové revoluce přinášíme báseň Modlitba od českého autora žijícího v Austrálii, pana profesora Josefa Tomáše. Básní Modlitba vyjádřil autor své pocity, jak závěrem roku 1989 vnímal neuvěřitelnou událost, konec komunismu v rodné vlasti. Dílo ilustruje temné pozadí socialismu, zatýkání jeho kamarádů a perzekuci ze strany StB i tehdejšího režimu, které profesor Tomáš zažil.

„Jednoho srpnového dne jsem šel ke svému skautskému kamarádovi Jirkovi.  Zazvonil jsem u branky domu, když v okně se objevila jeho matka a zoufale mávala rukou, abych šel pryč. Později jsem se dozvěděl, jaké jsem měl štěstí, neboť v té chvíli bylo zrovna v domě StB a zatýkalo Jirku. Viděl jsem ho pak až za dva roky při návštěvě, jak to popisuji v básni. A později až za 5 let, když dostal milost od Prezidenta Novotného. Strávil pak nějaký čas v sanatoriu na Vysočině, protože měl rozpad plic. Pak následovalo 21 let odloučení, když jsem emigroval. Po roce 1989 jsem se s ním několikrát sešel, pracoval jako dělník a nakonec ho zavraždili,“ vypráví profesor Josef Tomáš.

 

 

MODLITBA

 

Vskutku — požehnaná jsi mezi zeměmi! —

 

Přesto však — sama — ze své vůle jen —

bys nebyla nikdy dokázala

vyprostit se z ocelového sevření

onoho všezachvacujícího zla,

protože my, tvůj plod, tvoji lidé,

jsme odjakživa sotva napůl požehnaní …

 

Jako knot lampy jsme: na jedné straně

— nasáklí strachem z nepřežití —

jsme těžcí, hustí, páchnoucí,

a na té druhé? — tam jenom zřídka kdy

zazáříme intenzivním světlem,

sami pak nejvíc překvapeni

tím nečekaně náhlým vzplanutím!

Co jsme to vlastně? —

 

Ať lehcí či těžcí vždy jen dvojrozměrní

V nohách i v hlavě málokdy přítomní

Mezi dvěma póly věčně kmitající

V hloubku otupění často upadající

Čtvrtý rozměr světa stále nenacházející …

 

Ty naše  země!

Tolikrát už jsi byla zpustošená,

více než zpola vylidněná,

své vlastní řeči pozbavená …

Odkud bereš onu zázračnou sílu

na pozvednutí se ze svých ponížení?! …

 

Přestaňte konečně naříkat,

vy věčně zachmuření!

Nebylo nám snad přislíbeno,

že pár spravedlivých postačí

k záchraně celého vesmíru?

— natož pak jedné malé země!

 

Pokoji bílým světlem zalitý!

Oni se modlí oni zpívají

Oni většinu času jen tak prostě jsou

Ale docela jiným směrem zahleděni

Než jak se píše nebo mluví nahlas

 

Ó ty dobo, kterás dovolila ženám ještě nedávno křesťanským

pochodovat ulicemi českých měst, teď však s rudými šátky,

a povolilas nemytým dělníkům, aby si hráli na vojáky ve zbrani,

a katolické rolníky sis koupila za třicet stříbrných panských polí,

a z ampliónů jsi prohlásila několik hlavních hříchů

— závist, nenávist, pýchu — za nejvyšší ctnosti,

a kdy o pár let později jsem zahlédl u Wilsonova nádraží

pochodovat vojína Františka Šedu beze zbraně,

zato ale s černými výložkami a krvavými mozoly,

a viděl jsem též, jak narychlo sbitým barákem v Dolním Žďáru,

napůl cesty mezi Ostrovem nad Ohří a Jáchymovem,

procházela hraniční čára Rusáky zabraného území

(představ si to, kus mé vlasti, a já měl přísně zakázáno

tam nohou vkročit, a když jsem to na pár metrech ignoroval,

malý český člověk-udavač se ihned udýchaně postaral o to,

abych byl odveden pod českým samopalem na strážnici

a několik dlouhých hodin tam byl vyšetřován — Čechem!),

a z té zakázané strany do toho baráku sváželi k návštěvě

z uranové Rovnosti a Svornosti, a z uranového Bratrství,

české trestance-mukly, a mezi nimi mého dvacetiletého

na patnáct let odsouzeného kamaráda Jirku Mráze,

a to za třeskutě mrazivého ledna na otevřeném náklaďáku

a v dusném horkém létě v uzavřeném autobuse —

na to měli, na takovou zlomyslnou sviňárnu,

ty vymiškované mozky komunisticko-českých bachařů —

já jsem toho svědek, já tam dvakrát byl,

a to bylo ve stejném roce, kdy jsem v ulici Celetné

fyzicky pocítil hypnotickou přítomnost zla — protoplazmu zla:

uhrančivě na mě zírala ze zrůdně šedivé barvy

příruček marxisticko-leninského pseudo-učení …

 

Pro toto všechno snad, a ještě pro mnohem mnohem víc,

jsem už za mlada dokázal rozpoznat, kde zlo přebývá,

a kudy a jak vstupuje do strachem připravených českých hlav,

aby pak s jejich pomocí zaplavilo nejprve stověžaté město —

 

Věže prázdných chrámů — ruce nesepjaté

Okna zanedbaných domů — žití prázdné

Ruce potratných lékařů — životy zabité

Oči ustrašených rodičů — úcto uprchlá

Slova prodejných učitelů — mysli znásilněná

Projevy zrádných vůdců — činy zločinné

 

a z něho nakonec i celou českou zem —

 

Louky zaorané — vy broučci mrtví

Pole poprášená — ty půdo mrtvá

Lesy otrávené — vy ptáčci mrtví

Řeky znečištěné — vy ryby mrtvé

Chlévy zanedbané — vy dobytčata mrtvá

Obydlí ohlušená — ty lásko mrtvá

 

Prozraď mi tedy, jak ses dokázala osvobodit

od tolikerého všezničujícího zla? —

Odkud se v tobě vzala ta druhá síla,

ta nejprve námi zrazená a brzy nato jím potlačená

síla dobra? — že by těch několik studentů? —

Těch pár, jen na krátký čas spravedlivých,

zanedlouho však opět malověrně cynických? …

 

Ó ne, ne! Ta síla musela přijít zcela odjinud!

Jedině láska jejich matek to mohla být  —

anebo, ještě spíše, ta obava matek:

„Bijí naše děti! Bijí naše děti!“…

 

Ale to jsi potom byla vlastně ty,

ty Země, naše Země!

Ty, která se přece ztělesňuješ v matkách! —

 

Ano, nic jiného nežli ty,

ty dobrá, veliká, mohutná Země!

Tvá barva byla přece

barvou všech velkých matek:

matky Kršny, matky Buddhy, matky Krista.

Ty modrobílá, vtělená do všech matek!

Museli jsme odletět až na měsíc,

abychom tě konečně mohli takto spatřit:

 

Vznášení modrobílé

V osamělosti nepředstavitelné

Prázdnotou černočernou

Vesmíru neohraničeného

 

Nyní konečně rozumíme těm několika citlivcům,

kterým ses tady už odedávna zjevovala;

a pokaždé jako nebeská královna,

a vždy nad pramenem své vody,

a se stěnou své skály za sebou …

 

Jako modrobílá nebeská královna —

 

Věži ze slonové kosti

Archo úmluvy

Bráno nebeská

Dome zlatý —

 

se slzami v očích varující nás před zkázou,

nabádající nás k pokání, k polepšení!

 

Ó zůstaň s námi! Neopouštěj nás!

 

— ora pro nobis pecatoribus et nunc et in hora mortis nostris

 

A oni se nadále modlí …

V pokoji zalitém bílým světlem …

Docela jiným směrem zahledění …

 

OM MANI PADME HUM

You're currently offline. | Nyní jste offline.

Kontaktujte Generální konzulát České republiky v Sydney

Kontaktujte Velvyslanectví České republiky v Canbeře